Předci člověka byli skoro všichni vegetariáni

Jedna skupina svépomocných knih navrhuje, abychom se vzdali sacharidů. Druhá říká, že máme vynechat tuky. A další, že nemáme jíst proteiny. Nebo bychom možná měli jíst stylem, jací praktikovali předci člověka. Nový druh velmi populárních svépomocných knih doporučuje návrat k jídelníčkům našich předků.

Paleolitická dieta, dieta jeskynního muže, prvotní dieta a další jim podobné nás vybízejí k tomu, abychom se rozvzpomněli na staré dobré časy. Když se takové diety začnou brát příliš doslovně, jsou směšné. Přece jen – jako všechny divoce žijící druhy – naši předkové někdy umírali hlady a dieta vyhladovění k smrti – inu – končí špatně. Minulost není všelék.

Každá generace si musela poradit s tím, co bylo dostupné. S nedokonalými těly a nedokonalými potravinami. Avšak pojďme na chvíli teoreticky předpokládat, že jíst tak, jako naši předci, je dobrý nápad. Co tedy vlastně jedli?

Co jedli naši předci? Vedou se spory

A tady začíná problém. Antropologové strávili skutečně mnoho času tím, aby co nejpřesněji rekonstruovali jídelníček našich posledních předků. Typicky se zaměřovali na předky z doby kamenné (tedy paleolitické předky) nebo na naše předlidské hominidní předky.

I když budeme brát v potaz pouze naše předky z doby kamenné – tedy lidi, jejichž životy se odehrávaly někde v době mezi vynálezem prvního kamenného nástroje a prvními náznaky zemědělství, nebude panovat jednotný názor.

Jeden tábor tvrdí, že naši předci získávali nejvíce živin z nasbíraného ovoce a ořechů a úspěšný lov velkého savce byl spíš výjimečnou příležitostí k hostině, než každodenní realitou.

Jedna nedávno publikovaná vědecká práce naznačuje, že dokonce i Neandrtálci – naši bratranci a kamarádi ze severních území – mohli jíst mnohem více rostlinné stravy, než se dříve předpokládalo.

Oproti tomu tábory více macho akademiků si představuje naše předky jako veliké zlé lovce, kteří svůj masitý jídelníček doplňovali příležitostným sběrem bobulí.

Další tvrdí, že většinu naší nedávné minulosti jsme strávili pojídáním zbytků po lvech a brali zavděk napůl shnilou kýtou divoké zvěře, když se na nás usmálo štěstí.

Podle kterých předků se řídit v paleodietě?

Jinými slovy, ačkoliv „paleolitické“ diety bývají v knihách velmi masité, rozumní lidé s takovou jejich podobou nesouhlasí. Naštěstí nový výzkum přináší odpovědi na to, co naši předkové vlastně jedli.

Řešení částečně vychází z širšího evolučního kontextu. Když mluvíme o “paleo” dietách, máme tendenci myslet na naše poslední předky. Chci jíst jako Homo erectus,  neandrtálec nebo člověk z doby kamenné, potvrzují mí sousedi.

Proč ale začínáme zrovna u těchto předků? Připadají nám drsní a obdivuhodní, ve stylu mužů s jednodenním strništěm. Když se však chceme vrátit ke stravě, k jejímuž zpracování byla naše střeva a těla vyvíjena, možná bychom měli vzít v úvahu i naše dřívější předky.

Abychom porozuměli raným lidem a dalším hominidům, musíme porozumět jídelníčku našich předků během časů, kdy se naše střeva a jejich čarovná schopnost přeměňovat jídlo na život vyvíjela. Nejbližší zástupce (ačkoliv nedokonalé) našich dávnověkých střev můžeme nalézt u žijících opic a primátů.

Měl bych začít vysvětlovat co jsou to “střeva” a jakou mají funkci. Používám to slovo příliš obecně. Ve skutečnosti mám na mysli zažívací trakt a všechny jeho bublající zákoutí a kličky. Tento kanál je nejdůležitější a nejméně přitažlivá plavební cesta na Zemi.

Cesta od úst až ke konečníku

Zavede vás ústy skrze tělo až dolů ke konečníku. Avšak zatímco většina kanálů představuje nejkratší cestu mezi dvěma body, tento váš vnitřní je naopak tou nejdelší. Čím delší je, tím větší oblast lze využít k trávení.

Jídlo vstupuje do kanálu ústy, kde se žvýká a promíchává se slinami. Poté se dostává do žaludku, kde se tráví proteiny (a myslím, že se zde odfiltrují bakterie). Dále se potrava posunuje do tenkého střeva, kde se vstřebávají jednoduché cukry.

Pokud jste si právě dali zákusek, proces jeho zpracování zde v podstatě končí. Vše, co stálo za zpracování, se vstřebalo. Pokud jste si však dali brokolici, artyčok nebo fík, proces trávení zde sotva začal.

Hůře rozložitelné sacharidy (jako je celulóza, nejběžnější rostlinná složka na Zemi) se štěpí v tlustém střevě. Trávicí systém se takto vyvinul proto, aby nám poskytl co nejvíce kalorií (a dlouho to bylo k našemu prospěchu). A zároveň co nejvíce nezbytných živin, které je obtížné vyrobit. Zažívací trakt je z evolučního hlediska mistrovským dílem. Vyrábí energii z jídla, které se nám poštěstí nalézt¹.

Ačkoliv jsou všechna střeva kouzelná, jejich činnost je u různých druhů různá, stejně jako je tomu u listů na stromech nebo zobáků u ptáků. Když uvažujeme nad skvělými evolučními inovacemi, Darwin se dlouho zabýval zobáky, ale stejně dobře se mohl zaměřit na střeva nebo jen na samotný tračník².

Zobákem lze něco zvednout, možná i rozmělnit. Skvělé. Ale tračník umí přeměnit kousek shnilého ovoce nebo listu na využitelnou energii a život. Věda umí napodobit zobák, ale na funkční replice tračníku stále pracuje. Napodobit obrovskou různorodost střev a tračníků, jimiž příroda disponuje, bude opravdu těžké.

Žaludky nejrůznějších typů

Masožravci jako například lvi mají hladký žaludek dost velký na to, aby se do něj vešla malá antilopa. V nich se svalovina kořisti rozkládá na části proteinů, jimiž je tvořena. Žaludek některých býložravců je naopak porostlý vlasům podobnými chloupky. Mezi nimi žijí bakterie, které pomáhají rozkládat buněčné stěny rostlinných buněk a celulózu.

Kravský žaludek je něco na způsob obří fermentační nádoby, v níž bakterie vytvářejí velká množství specifických nasycených kyselin, jež může kráva snadno využívat nebo ukládat (některé z těchto nasycených kyselin jsou obsažené i v hovězím mase). U jiných druhů je žaludek sotva patrný a fermentace probíhá v hodně zvětšeném tlustém střevě.

Přes všechny prosté i úžasné elaboráty na téma zvířecích střev jsou ta lidská nudná. (ačkoliv přečtěte si poznámku č. 5). Naše střeva jsou nápadně podobná střevům šimpanzů a orangutanů (gorily jsou v tomto poněkud zvláštní), která se zase tolik neliší od střev opic.

Kdybyste měli nakreslit střeva různých opic, lidoopů a lidí, nebyli byste schopní si zapamatovat, které už jste kreslili a které ještě ne. Existují však rozdíly.

Naše střeva jsou podobná opičím

U opic gueréz (mezi nimiž jsme jednou se ženou žili v Boabeng-Fiema v Ghaně) se žaludek přeměnil na obří fermentační nádobu, jakoby gueréza byla příbuzná kravám. U listožravých vřešťanů se velké střevo zvětšilo tak, aby zaujalo podobně disproporční úlohu, ačkoliv až v pozdější fázi zažívání. Avšak u většiny druhů to není tak složité.

Nekomplikovaný žaludek štěpí proteiny, jednoduché tenké střevo absorbuje cukry a tlusté (avšak nevelké) střevo fermentuje veškerý zbylý rostlinný materiál. Zdá se, že naše střeva nejsou specializovanými hominidními střevy, spíše jsou to poměrně zobecněná opičí/lidoopí střeva.

Naše střeva se primárně liší (kromě našeho mírně zvětšeného slepého střeva) tím,co postrádají než tím, co je jejich unikátní součástí. Naše tlusté střevo je v porovnání se střevem žijících opic v poměru k celkové velikosti střev menší (25 % celkové velikosti oproti 46 % u šimpanzů).

Vzhledem k tomu nemáme takovou schopnost vstřebávat živiny z celulózy obsažené v rostlinném materiálu jako jiní primáti, ačkoliv údaje nejsou příliš spolehlivé. Rozdíly ve velikosti a detailech našeho tlustého střeva v porovnání s tlustým střevem lidoopů a goril zatím nebyly podrobně posuzovány.

U lidí se délka střev může lišit

Ve studii z roku 1925 se ukázalo, že velikost tračníku se v jednotlivých zemích liší, když průměrný Rus měl zjevně tračník o pět stop delší než průměrný Turek. Podle všeho má rozdíl v délce tračníku mezi oblastmi genetický základ. Zároveň se zdá pravděpodobné, že skutečná rozdílnost lidského tračníku ještě nebyla zcela popsána (výše zmíněná studie se týkala pouze Evropy).

Vzhledem k rozdílům našich tračníků (a zvláště počtu v nich obsažených bakterií) musí být nutně také rozdíly v účinnosti přeměny celulózy a dalších těžce rozložitelných rostlinných materiálů na mastné kyseliny. Jedním z měřítek neúčinnosti našeho tračníku jsou větry, které jsou také u každého člověka jiné. Každý smradlavý prdík je měřítkem naší odlišnosti³. Kromě menší velikosti našeho tračníku jsou naše střeva pozoruhodně, elegantně a zřetelně obyčejná.

Takže co tedy ostatní žijící primáti, kteří mají střeva téměř shodná s těmi našimi, jedí? Jídelníček téměř všech opic a lidoopů (kromě listožravců) se skládá z ovoce, ořechů, listů, hmyzu a nevšedních zákusků jako jsou ptáci nebo ještěrky (viz více o šimpanzech). Většina primátů může jíst sladké ovoce, listy a maso.

Maso je vzácným pamlskem, pokud se na něj vůbec dostane

Ano, šimpanzi někdy zabijí a snědí opičí mládě, ale podíl masa v jídelníčku průměrného šimpanze je malý. Šimpanzi navíc jedí více masa savců, než kterýkoliv jiný lidoop nebo opice. Většina jídla konzumovaného primáty – a vše naznačuje, že tomu tak je posledních třicet milionů let – je rostlinného a nikoliv živočišného původu.

Naši opičí, ale i méně dávní předci tedy jedli rostliny. Ty představovaly naši paleodietu po většinu posledních třiceti milionů let, během kterých se naše těla a zvláště naše střeva vyvíjela.

Jinými slovy existuje jen málo důkazů pro to, že naše střeva jsou nějak mimořádně zvláštní. Úkolem střev primátů je především trávení rostlinných částí. Máme zvláštní imunitní systém, zvláštní mozek, dokonce zvláštní ruce, ale naše střeva jsou obyčejná a po desítky milionů let se tato střeva plnila ovocem, listy a příležitostnými dobrotami v podobě syrového kolibříka.

“Ale počkat,” můžete si říct. “Nešel jsi dost daleko do minulosti.” Nakonec většina částí našeho těla různých velikostí a tvarů jsou ještě starší. Dokonce poloopice – lemuři a další jejich obdivuhodní příbuzní – mají střeva podobná těm našim.

Možná, že oni byli masožravci a tak můžeme být pořád “paleo” a jíst tuny masa.

Poloopice jedly a jedí maso, AVŠAK většinou se jedná o hmyz.

Takže pokud to s paleodietou ze staré školy myslíte opravdu vážně a chcete jíst to, k čemu se naše těla vyvinula ve starých dobrých časech, opravdu musíte jíst více hmyzu. A znovu: naše střeva nejsou tolik odlišná od těch krysích. Možná, že krysy.⁴

Předci člověka, ano, ale kteří?

Kterou paleodietu bychom tedy měli držet? Tu z doby před dvanácti tisíci lety? Sto tisíc let starou? Čtyřicet milionů let? Pokud se chcete vrátit k jídelníčku našich předků z dob, kdy se většina prvků našich střev evolučně vyvíjela, můžete opodstatněně jíst to, co po většinu toho času jedli: ovoce, ořechy a zeleninu – obzvláště houbami pokryté tropické listy.

Samozřejmě může být rozdíl mezi naším zažívacím ústrojím a ústrojím druhů, které vymřely relativně bez povšimnutí. Možná, že někdo objeví překotnou evoluci, jež se odehrála v posledních několika milionech let v genech spojených s naším zažíváním.

Takovou, která by mohla signalizovat, že jsme si vyvinuli specializované (avšak dosud skryté) prvky ke zpracování potravy bohatší na maso. Dokonalý adaptacionistický příběh, díky kterému velký steak nevypadá jako slabost, nýbrž jako přirozené evoluční právo.

Jinými slovy – pokud chcete ospravedlnění pro masitou “paleodietu”, měli byste hledat důkazy o tom, že určité aspekty našich těl se vyvinuly takovým způsobem, aby byly lépe schopné poradit si s extra dávkami masa. Nebo dalšími součástmi našeho jídelníčku z doby kamenné, odlišnými od běžného jídelníčku primátů. Možná takové důkazy existují. Zatím o nich však nevíme.

Pití mléka v dospělosti je divné

Pokud chcete můj tip, tak se ukáže, že většina nedávných změn (posledních několik milionů let) v našich střevech a zažívání má více co do činění se zpracovanými potravinami a později se zemědělstvím spíše než s konzumací masa jako takového. Mohlo by to být jen mé přesvědčení.

Víme však, že náš lidský zažívací systém se skutečně vyvinul tak, aby si poradil s produkty zemědělství a se zpracovanou potravou (fermentace a vaření). Vlivem zemědělství si některé lidské populace vyvinuly extra kopie genů amylázy – zřejmě proto, aby si lépe poradily se škrobovitou potravou.

V případě zemědělství je situace nejzřejmější. Díky zemědělství si několik lidských populací nezávisle na sobě vyvinulo varianty genu, jež kódují persistenci laktázy (umožňující rozklad laktózy), abychom byli schopní trávit mléko nejen jako batolata, ale i v dospělosti.

Pití mléka jiného druhu v dospělosti je divné, avšak lidské populace si tuto schopnost vyvinuly.

Spolu se zemědělstvím se vyvíjela i fauna v našich střevech. Některé populace lidí v Japonsku mají ve střevech bakterii, která si zřejmě osvojila geny pro štěpení mořských řas – jídla, které získalo svou popularitu jako součást post-zemědělského japonského jídelníčku.

Předci člověka jedli hlavně ovoce, ořechy, listy

S nástupem zemědělství se lidská těla změnila tak, aby byla schopná zpracovávat nové potraviny. Naše těla nesou znaky mnoha dějinných událostí. Výsledkem je, že pokud chcete jíst to, k čemu se vaše tělo vyvinulo, musíte jíst něco odlišného v závislosti na tom, kdo byli vaši předkové. Je to tak do jisté míry i u nás.

Pokud byli vaši předkové farmáři, můžete bez potíží pít mléko v dospělosti – máte laktázu. Ale pokud jimi nebyli, budete mít nejspíš po vypití mléka průjem a asi se mu raději vyhnete (aby se vám nezačali vyhýbat přátelé).

Pravdou však zůstává, že po většinu z těch posledních dvaceti milionů let evoluce našich těl jsme v průběhu převážné části velkých změn jedli ovoce, ořechy, listy a příležitostně nějaký hmyz, žáby, ptáky nebo myši.

A zatímco někteří z nás si dobře poradí s mlékem, někteří tráví škrob lépe než jiní a někteří zase lépe či hůře zvládají alkohol, všichni máme stejný základní mechanismus k bezproblémovému zpracování ovoce či ořechů.

A stejně – jen proto, že někteří tráví mléko, škrob nebo maso lépe než jiní neznamená, že jsou pro nás taková jídla vhodná.

Znamená to jen to, že jedinci, kteří neuměli tyto druhy potravy správně strávit, měli vyšší pravděpodobnost úhynu a nižší pravděpodobnost páření.

Předci člověka se jen adaptovali na změny

Odlišnosti, ať už mezi mnou a vámi nebo mezi vámi, mnou a našimi předky, mohou panovat v druzích střevních bakterií, jež nám pomáhají v trávení jídla (odvíjejí se od velikosti a částí našich střev).

Nová éra studia střevních bakterií (a jejich podílu na trávení) – éra mikrobiomu – může ukázat, že naši předkové z doby kamenné si tím, že jedli trochu masa, vypěstovali bakterie, které jim maso pomáhaly rozštěpit.

Tyto bakterie se poté přenášely na nás (během porodu, jenž byl až donedávna dost špinavou záležitostí), jejich masožravé potomky. Nedávný výzkum Joanny Lambert z Texaské univerzity v San Antoniu a Viveka Fellnera ze Státní univerzity v Severní Karolině (má domovská instituce) ukázal, že střevní mikrobi šimpanzů a goril zdá se fungují poněkud odlišně, než ty opičí (nebo alespoň mikrobi opic, které tito vědci studovali).

Střevní bakterie goril a šimpanzů, zdá se, vytvářejí více odpadního metanu než střevní bakterie opic. Možná je to jen špička fekálního ledovce a střeva různých primátů jsou odlazená pro jejich jídelníček velmi sofistikovanými způsoby. Včetně těch našich tak, abychom mohli jíst více masa!

Kdo byly předkové našich bakterií?

Možná, že následující roky budou vzrušující a my porozumíme unikátním atributům našich mikrobů a unikátním prvkům našeho imunitního systému a způsobům, jakými imunitní systém reguluje složení těchto mikrobů.

Takové proměny střevních bakterií mohou zprostředkovávat změny v našem imunitním systému a jejich vztahem k mikrobům zpracovávajícím naši rostlinnou potravu. Kupodivu, pokud naše střevní bakterie zareagovaly tak rychle na změnu jídelníčku směrem k většímu množství masa během doby kamenné, očekávali bychom, že se jejich složení změní znovu ve chvíli, kdy začneme farmařit.

Alespoň u lidí, jejichž předci byli mezi prvními farmáři. Když byly před dvanácti tisíci lety naše střevní bakterie poprvé vystaveny našemu zemědělskému jídelníčku, musely by začít soutěžit s novými mikrobiálními druhy, které výborně prospívaly z pšenice, ječmene, kukuřice, rýže a dalších druhů plodin, jež ovládly svět, někdy i k naší škodě.

Může to dokonce znamenat, že jídelníček, který je pro vás nejvhodnější, nezávisí jen na tom, kdo byli vaši předkové, ale také na tom, kdo byli předkové vašich bakterií.

Co bychom tedy měli jíst?

Minulost nedává jednoduchou odpověď. Naše těla se nevyvinula k tomu, aby harmonizovala s jídelníčkem minulosti. Vyvinula se tak proto, aby čerpala výhody z dostupných zdrojů.

Pokud má při všech miliardách dolarů investovaných do výživových studií představovat nejlepší jídelníček ten, díky kterému naši předkové v té či oné fázi náhodou umírali méně, máme problém. Ano, skutečně. Mám k tomu dvě důrazná varování.

Za prvé. Naše evoluční historie není jednotná. Naše těla jsou výsledkem vrstev evolučních událostí, současných i minulých adaptací. Událostí, které všemožně ovlivnily to, kým jsme dnes a proč, včetně událostí spojených s naší potravou.

Nedávné adaptace našich těl se liší člověk od člověka, ať už kvůli jedinečnosti genů nebo jedinečnosti střevních bakterií. Avšak naše těla jsou plně vyvinuta k tomu, aby si poradila s masem (což je relativně snadné) a přírodními cukry (což je také snadné a možná i obecně prospěšné) a hůře tráví rostlinný materiál, potažmo vlákninu.⁵

Úroveň schopnosti trávit tyto druhy potravy ovlivňuje naše dávná evoluční historie a stejně naše minulost z doby kamenné a změny, jež se objevily u některých, ale ne všech lidí s nástupem zemědělství. Časem lépe porozumíme tomu, jak tyto události ovlivnily způsob, jakým si naše těla poradí s konzumovanou potravou.

Co jedli předci člověka je v dnešní době irelevantní

Důraznější varování se týká skutečnosti, že to, co nám nabízela naše historie a jídelníčky předků, není odpovědí na to, co bychom měli jíst. Jednodušeji řečeno jde o kontext. Naši předkové nebyli v harmonii s přírodou. Příroda se je pokoušela zahubit a vyhladovět. Přesto přežili. Někdy s pomocí většího nebo menšího množství masa a částečně také díky odvěké flexibilitě našich střev.

Osobně bych se přiklonil ke konzumaci ovoce a ořechů jako mí nedávní předkové.

Ne proto, že by šlo o dokonalou paleodietu, ale proto, že mám takové jídlo rád a moderní studie naznačují, že jeho konzumace přináší výhody. Tento jídelníček bych obohatil o některé ze skvělých produktů zemědělství, velké množství kávy, možná sklenku vína a čokoládu. Tyto doplňky nejsou dle žádné z definic paleo, ale mám je rád. A co byste měli jíst vy?

Pravdou je, že mnoho různých jídelníčků našich předků – hmyzí jídelníček, mamutí jídelníček nebo cokoliv chcete – by byl lepší, než průměrná moderní strava, která je tak špatná, že jakákoliv jiná z minulosti by mohla představovat staré dobré časy. Pokud necháte stranou hodně vzdálenou minulost, kdy naši předci žili spíše jako krysy a nejspíš jedli prakticky cokoliv včetně vlastních výkalů. Proto je některé věci z doby kamenné lepší ponechat v době kamenné⁶.

Rob Dunn

Poznámky

1 – Mění ji ve vás samotné a v exkrementy

2 – To by k němu sedělo. Jeho práce o pohybech vlastních střev přicházela na svět velmi bolestivě

3 – Nejcitovanější porovnání střev šimpanzů, lidí, goril a orangutanů vychází ze vzorku jediného šimpanze a orangutana, takže o kolik delší je tlusté střevo šimpanze nebo orangutana v porovnání s lidským není dosud známo.  Naše relativně krátké tlusté střevo může být adaptací na naši zvláštní stravu.

Stejně tak však může být důsledkem kompromisu mezi investicí do velkého mozku a velkého střeva. Nebo něco mezi tím. Spolu s těmito vodítky existují náznaky, že náš historický posun ke konzumaci většího množství masa mohl umožnit investici do většího mozku. To mohlo dále vyústit ve vyšší potřebu konzumace masa, aby se mozek nasytil a ke snížení potřeby tlustého střeva a fermentace, která v něm probíhá. Tato myšlenka je zajímavá a mnohovrstevná a přichází s mnoha netestovanými, ale testovatelnými předpověďmi. Bylo by jistě zajímavé objevovat geny spojené se změnami velikosti našeho tlustého střeva a zjišťovat kdy a zda prošlo významnou selekcí.

4 – Souhrn ekologie a evoluce střev primátů viz skvělá práce mé přítelkyně a kolegyně Joanny Lambert. Například Lambert JE. Primate nutritional ecology: feeding biology and diet at ecological and evolutionary scales. In Campbell C, Fuentes A, MacKinnon KC, Panger M, and Bearder S (eds): Primates in Perspective, 2nd Edition, Oxford University Press or Lambert, JE (1998) Primate digestion: interactions among anatomy, physiology, and feeding ecology. Evolutionary Anthropology. 7(1): 8-20.

5 – Někdy je zapotřebí přítele, aby se člověk správně vyjádřil. Na obhajobu lidských střev říká můj přítel Gregor Yanega z Pacifické Univerzity, že “Naše střeva jsou zvláštní, protože jsou méně vyspecializovaná. Poradí si s velkým množstvím potravních změn, s neobvyklým nadbytkem a dokonce i s dočasným obdobím nouze. Můžeme jíst dokonce nejhůře stravitelné složky potravy: zrna, listy a rostliny. Bobule, ořechy, maso, cukry, ty se tráví snadno. Tak rozmanitý jídelníček je v přírodě vzácný.”

6 – Ano, já vím. Neukázal jsem, že naši předkové byli vegetariáni, ale že spíše většinou jedli rostlinnou stravu. Mám zde na mysli spíše takový typ vegetariána, který odmítá maso na veřejnosti, ale občas, když se nikdo nedívá, zhltne hotdog. Hotdogem podobného starověkého vegetariána byla šťavnatá žába. (zdroj: blogs.scientificamerican.com)