Strach je černý prach, který je nutno utřít

Přiznám se, že vlastně nerozumím strachu. Nechápu ho. Je divný. Nesnáším ho.

Jenže čím více ho nesnáším, tím více se na mne lepí.

Nedokážu se pak od něj vůbec odtrhnout. Děsí mne na každém kroku.

Strach je se mnou neustále. Jako v nějakém šíleném manželství.

Ale nepamatuji si, že bych do tohoto svazku šel dobrovolně.

Spíše zlovolně. Byl jsem naštvaný na svět. Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se mi neustále sypalo od rukama. Všechny ty líbezné představy o světlé budoucnosti vždycky nakonec přikryl černý prach. Začal jsem ho nenávidět. Onen černý prach.

Místo abych se snažil jej setřít, abych viděl, co mi nebylo zdánlivě souzeno, tak jsem se s ním začal bít.

Jenže každý poctivý trénink posiluje. Čím jsem byl silnější já, tím silnější byl také on.

Šlo to prakticky do nekonečna. Až do osudného okamžiku, kdy jsem mu řekl dost.

Už s tebou nebudu soupeřit. Ty vlastně vůbec neexistuješ.

Jsi vlastně výplodem mé umíněné mysli.

A on zmizel. Přestal jsem se bát vlastní budoucnosti, protože jsem se rozhodl, že si ji nenechám programovat někým či ničím jiným.

A co bylo oním stimulem, kdy jsem strach hodil do koše?

Uvědomil jsem si to, co mne přesahuje. Že nemohu být pánem své reality, dokud si neuvědomím, že nemusím, nechci, nemůžu, ale smím.

Díky nekonečnému stvořiteli smím tady být.

Na Zemi.

A proto jsem mu vděčný.

A děkuji mu za tuto možnost každý den.