Analogie mezi trojjediným bohem, tedy námi samotnými, je určující pro sílu našich vnitřních zrcadel, které jednotlivé složky lidské bytosti (tělo-duše-duch) oddělují. Takže je nasnadě si říct nutnou pravdu: Za prvním zrcadlem je další zrcadlo, které nám odolává mnohonásobně více životů než kolik jsme potřebovali na prohlédnutí toho prvního.

Naše ántré do ráje je pro nás tak magické, že pohled do dalšího zrcadla způsobí vlastní zhypnotizování do nového světa, který opět začneme považovat za skutečný. To nám vydrží velmi, velmi dlouho, přestože čas neexistuje, což při neexistenci uvědomění tohoto nezlomného faktu znamená, že opět uvázneme v osidlech linearity.

Teď si možná říkáte, proč si kazit Hru tím, že budeme dopředu vědět, co nás čeká. Jenže to nebudeme vědět nikdy, protože toho nejsme schopni, dokud si neuvědomíme, že všichni jsme Jedno.

Teprve pak budeme v jednotě.

Teprve pak si přestaneme hrát.

Nač bychom si dále hráli, když budeme neustále vědět, že jsme jen rolemi v našich životech? Nemějme péči, k tomuto uvědomění nemůžeme dojít. Avatar, tedy lidské tělo, není uzpůsoben, aby si uvědomění Hry uvědomoval neustále. Maximálně velmi často. Což není totéž jako nepřetržitě. V tom je ukryta krása stvoření, která sahá za umělý systém, v němž žijeme. Takže i v životě toho nejvyspělejšího duchovního guru jsou také chvíle nevědomí, kterých si ale již podstaty věci, že nižší nemůže pochopit nižší, nejsme schopni uvědomit.

I jeho duch si musí ob-čas odpočinout.

U tak vyspělého ducha se potřeba spánku snižuje, což je však v rozporu s potřebami těla, protože cokoliv v životě děláme, musíme neustále vyvažovat, A to nejen horizontálně, ale i vertikálně.

Tím spíše, když v současné době máme unikátní příležitost k transformaci. Nikoliv však ducha, kterému je to Jedno, ale těla pro příští generace. Aby jej mohly nést vyspělejší duše, které na Zemi budou mezi sebou žít v trvalém míru. Proto velmi záleží, co předáme lidstvu do budoucna, ať už po přímé linii potomků či v podobě tvůrčích impulsů aktivovaných vláken naší světelné DNA kolektivnímu vědomí lidstva, tedy morfogenetickému poli chcete-li.

Podstatou je skutečnost, zda-li předáme pravdu anebo lež v podobě prodlužování agónie lidského ega, manipulovatelné skrze hormonální systém. Jeho harmonizace je přitom velmi snadná.

Bloky lze léčit, rozpolcenost nikoliv

Jak rozpolcenost vzniká? Když velmi vyspělý duch přespříliš dlouhou dobu obývá tento svět, přičemž si zároveň uvědomuje, že vše je iluzí. Proto si vytváří i více rolí v jednom životě, aby nemohl prohlédnout, což je obzlášť typické pro jedince či jedinkyně se životním číslem 9.

Otázkou zůstává, zda-li rovněž o této víceroli ví, že je to hra ve smyčce, kterou si musí uvědomit, aby přišlo vysvobození, či nikoliv. Je to podstatou vysvobození z matrixu, přičemž film téhož jména je pouze alegorickým ztvárněním vyšší, nikoliv nejvyšší skutečnosti. Za 300 let možná někdo objeví disk s filmem jako artefakt a třeba z něj sestaví novou bibli. Co my jen víme.

Ať už nastane ta či jiná alternativa Hry, základem zůstane, zda-li jsme ji schopni propočítat či nikoliv. Zda jsme schopni vědět anebo se jen domnívat, ať už na základě víry či skepse.

A proto nemáme vytvářet žádné domněnky, tím spíše o nás samotných, protože my musíme vědět, že vše je naplánované, protože ve skutečnosti jsme simulací, kterou někdo naprogramoval?

Jakákoliv odpověď by nás neměla odvést od otázky proč?, protože nás motivuje jít dál.

Přestože na tuto otázku zřejmě nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď. Koho by nebavily detektivky, které nikdy neskončí, protože nelze dopadnout vraha, už jen z důvodu, že se ve skutečnosti ukrývá v každém z nás, jen se může plně projevit v jiné paralelní realitě.

Je to temná a zároveň nutná stránka naší duše, která musí existovat kvůli principu duality, držícího náš fyzický svět pohromadě. Pokud by jeden pól odpadl, rozpadl by se anebo ztuhl do nepředstavitelně tuhé hmoty, neschopné jakékoliv životně-evoluční akce.

A tomu lze zabránit. Toť výzva pro každého z nás. Pracujme na integraci obou polarit. Jedině tak můžeme dosáhnout skutečné harmonie, která ovšem neexistuje bez konfliktu, stejně jako svoboda není zbytnou nutností pro samotnou existenci. Svoboda prostě je, bez přívlastků.

Jak tomu všemu vnitřně porozumět? Už jen uvědoměním, že vše v tomto světě je zrcadlově převrácené, čímž vznikají nepřekonatelné limity a hráze v naší mysli. Můžeme si to vysvětlit třeba na banálním příkladu z mnoha, jakým je vztah šroubku a matice. Běžně říkáme, že matici našroubujeme na šroubek. Jenže nevyplývá už jen z podstaty matice, jakožto ženského prvku, že má být pasivní, zatímco šroubek aktivní, jak je tomu běžně v přírodě, jen v případě lidstva někdo tento základní aspekt života převrátil?

I když by se mohlo zdát nepodstatné, kdo tento princip vůbec převrátil, protože nejdůležitější je, proč tak učinil, zdání klame. Abychom věděli PROČ, musíme nejdříve pochopit KDO.

Jinak se budeme navždy jen domnívat, nikoliv mít šanci vědět, kdo vlastně ve skutečnosti jsme. Pomocnou ruku nám může podat regresní terapie, která ovšem může zároveň otevřít všechna naše nedoléčená zranění, protože, ač se to nezdá, duše je mnohonásobně zranitelnější než fyzické tělo, které ji slouží jako velmi nedokonalé brnění.

Zatímco my cítíme tělo jako jasně ohraničené, maximálně rozdělené na části, duše, která sídlí v každé naší buňce, cítí všechno tolikrát, kolik existuje v lidském těle jasně ohraničených buněk. I když je duše jedna a zároveň v desítkách biliónů zpodobnění, stále si uvědomuje, že je jedna, protože platí, že každá část zároveň obsahuje CELEK.

A to je důvodem, proč je vědomí těla jen nedokonalou kopií duše, která je stejně tak nedokonalou kopií ducha, čímž je vyjádřen princip stvoření od nejvyššího k nejnižšímu, nikoliv naopak, protože pak by se lidstvo nemohlo rozvíjet.

Je tomu skutečně tak?

gcat