Myslím si, že tohle je otázka, která obvykle vytane na myslí každému, kdo se prvně setkává s myšlenkami esoterismu. „Na to jsou dvě odpovědi,“ řekl Gurdžijev. „Za prvé, toto vědění není utajeno, a za druhé, nemůže se, už z podstaty, stát obecným majetkem.

Zamysleme se nad druhým výrokem. Potom vám dokážu, že vědění (to slovo zdůraznil) je mnohem snáze dostupné těm, kteří je dokážou vstřebat, než se obecně soudí, a že celý problém spočívá v tom, že lidé buďto nechtějí, či je nedovedou vstřebat. Ale především je potřeba pochopit jinou věc, totiž proč vědění nemůže patřit všem, proč nemůže dokonce patřit ani mnoha. Takový je zákon.

Nechápete to, protože nechápete, že toto vědění je, jako všechno na světě, materiální. Je materiální, a to znamená, že má všechny vlastnosti materie. Jedním z hlavních rysů materie je, že je vždy omezená, jinými slovy, že množství materie na daném místě a za daných okolností je omezené. I písku na poušti a vody v moři je určité a neměnné množství. Pokud je tedy vědění materiální, znamená to, že je ho jen určité množství na daném místě a v daném čase. Lze říci, že po dobu určitého časového období, řekněme jednoho století, má lidstvo k dispozicí určitý objem vědění. I na základě nejběžnějších životních zkušeností však víme, že materie vědění má úplně jinou kvalitu podle toho, jestli se užívá v malém, či velkém množství.

Pokud se ho na daném místě užije velké množství, tedy jedním člověkem či, řekněme, malou skupinkou, přinese velmi dobré výsledky. Užíváno v malých dávkách (tedy každým ve velkém množství lidí), nepřinese výsledky vůbec žádné, nebo může dokonce vést k výsledkům negativním, opačným, než se očekávalo. Pokud tedy určité konečné množství vědění bude rozděleno mezi miliony lidí, dostane každý z nich jen velmi málo, a toto malé množství vědění nezmění nic ani v jeho životě, ani v jeho porozumění věcem.

Ať bude počet lidí takto obdarovaných malým množstvím vědění jakýkoliv, na jejich životě se nezmění nic, snad kromě toho, že bude ještě komplikovanější. Pokud však budou naopak velké dávky vědění soustředěny v malém počtu lidí, pak toto vědění přinese výsledky velmi dobré. Z tohoto pohledu je mnohem výhodnější, aby se vědění udržovalo v malých skupinkách a nerozptylovalo se mezi zástupy.

Vezmeme-li určité množství zlata a rozhodneme se jím pozlatit několik předmětů, musíme vědět nebo spočítat, kolik přesně předmětů lze pozlatit právě tímto množstvím zlata. Kdybychom chtěli pozlatit větší množství, vznikne nerovnoměrná vrstva plná fleků, a věci budou vypadat hůř, než kdyby nebyly pozlaceny vůbec — ve skutečnosti tak o zlato přijdeme. Šíření vědění se řídí úplně stejným pravidlem. Dáme-li vědění všem, nedostane nikdo nic. Udržuje-li se u nemnoha, dostane každý z nich dost na to, aby si je nejen uchoval, ale aby také znásobil, co obdržel.

Na první pohled se zdá tato teorie velmi nespravedlivá, neboť situace těch, kterým je vědění, abych tak řekl, odepřeno proto, aby jiní mohli dostat větší podíl, se zdá být velmi smutná a nezaslouženě těžší, než by musela být. Ve skutečnosti však tomu tak vůbec není a v rozdělování vědění není ani ta nejmenší nespravedlnost.

Pravda totiž je, že drtivá většina lidí nechce vědění vůbec žádné, svůj podíl na něm odmítá a nebere si ani tu část, která je jí — v rámci všeobecného rozdělení — přidělena pro účely života.

To je obzvlášť patrné v dobách masového šílenství, jako jsou války, revoluce atp., kdy se zdá, že lidé ztrácí i to nepatrné množství zdravého rozumu, které měli, a promění se v naprosté automaty, které se dobrovolně vydají celkové destrukci ve velkém, jinými slovy, kdy ztrácí dokonce i pud sebezáchovy.

V důsledku toho se o ohromné množství vědění nikdo, abych tak řekl, nepřihlásí, a to se pak rozdělí mezi ty, kteří pochopili jeho cenu. Není na tom nic nespravedlivého, protože ti, kterým se dostane vědění, si neberou nic, co by patřilo ostatním, nikoho o nic nepřipravují. Berou si jen to, co ostatní zavrhli jako zbytečné a co by se tak jako tak ztratilo, kdyby si to nevzali oni.

Shromažďování vědění jedněmi závisí na odmítání vědění jinými. V životě lidstva jsou období, jež se časově shodují s počátkem úpadku kultur a civilizací, kdy masy nenávratně ztrácí rozum a začnou pustošit vše, co vzniklo během staletí a tisíciletí kultury. Tato období masového šílenství, jež se často shodují s geologickými pohromami, klimatickými změnami a s podobnými jevy celoplanetární povahy, uvolňují ohromné množství materie vědění. To však zase vyžaduje úsilí o shromažd’ování této materie vědění, která by se jinak ztratila.

Proto práce na shromažďování vědění často spadá v jedno s obdobím, kdy se začínají hroutit kultury a civilizace. Tato stránka celého problému je jasná.

Davy vědění nechtějí, ani ho nehledají, a jejich vůdci se ve vlastním zájmu snaží posílit strach a nelibost, kterou dav pociťuje ke všemu novému a neznámému. Otroctví, v němž lidstvo žije, je založeno na tomto strachu.

Není snadné představit si hrůzu tohoto otroctví v její úplnosti. Nechápeme, o co lidé přicházejí. Chceme-li však pochopit důvody tohoto otroctví, stačí, abychom se podívali, jak lidé žijí, co je cílem jejich existence, co je předmětem jejich tužeb a vášní a o co usilují, o čem přemýšlí, o čem mluví, čemu slouží a co uctívají. Jen považte, za co utrácí to kulturní lidstvo dneška své peníze – i když necháme stranou válku. Co se prodává za nejvyšší cenu, kolem čeho se shromažďují největší davy? Když se nad těmito otázkami na chvilku zamyslíme, bude jasné, že lidstvo takové, jaké dnes je, s tím, co považuje za důležité, nemůže očekávat, že by mohlo mít něco víc než to, co má. Ale, jak jsem už řekl, jinak to být nemůže.

Představte si, že pro celé lidstvo je vyhrazen kilogram vědění na rok. Když se toto vědění rozdělí mezi všechny, dostane každý tak málo, že zůstane stejným bláznem, jako byl předtím. Avšak díky tomu, že vědění chce jen pár lidí, dostanou ti, co si je vezmou, řekněme po miligramu každý, a získají tak možnost stát se o něco více rozumnými.

Všichni nemohou být rozumní, i kdyby chtěli. A i kdyby byli, ničemu by to nepomohlo. Existuje obecná rovnováha, kterou nelze narušit. To je jedna stránka.

Ta druhá, jak už jsem řekl, spočívá ve skutečnosti, že nikdo nic netají – žádná záhada tu není. Ale získávání či předávání pravého vědění vyžaduje velké úsilí toho, kdo přijímá, i toho, kdo dává.

A ti, kdo vlastní vědění, dělají všechno pro to, aby je předali a sdělili co největšímu množství lidí, aby k němu lidem ukázali přístup a umožnili jim připravit se na přijetí pravdy. Ale vědění nelze nikomu předat násilím. A, jak už jsem řekl, nepředpojatý pohled na život průměrného člověka, na to, co vyplňuje jeho den, a na věci, o které se zajímá, okamžitě ukáže, zda je opravdu možné ty, kteří vědění mají, obviňovat z toho, že je tají či že je nechtějí lidem dávat a že nechtějí ostatní učit to, co sami vědí.

Kdo chce získat vědění, musí sám vyvinout počáteční úsilí k nalezení zdroje vědění a cesty k němu s využitím veškeré pomoci a náznaků, které jsou dány všem, ale které lidé obvykle vidět či poznat nechtějí.

Vědění k lidem nepřijde bez úsilí z jejich strany. Tomu všichni rozumí v případě běžných znalostí, ale v případě velkého vědění, připouštějí-li vůbec možnost jeho existence, očekávají raději něco jiného. Každý ví, že k tomu, aby se naučil například čínsky, bude potřebovat několik let intenzivní práce, všichni vědí, že je potřeba pěti let k osvojení medicíny a možná i dvakrát tolik ke studiu malby či hudby.

Avšak jsou teorie, které tvrdí, že vědění mohou lidé nabýt bez jakéhokoliv vlastního úsilí, že je mohou získat dokonce i ve spánku. Sama existence takových teorií vyjasňuje důvod, proč se vědění k lidem nedostává. Současně je ale třeba pochopit, že ani samostatné úsilí o nabytí čehokoliv v tomto směru nemůže vést k žádným výsledkům. Člověk může nabýt vědění pouze s pomocí těch, kteří je vlastní. To je třeba pochopit ze všeho nejdřív.

Je nutné učit se od těch, kdo vědí.“

Georgij Ivanovič Gurdžijev (13. ledna 1866 – 29. října 1949) v knize Hledání zázračného – Zlomky neznámého učení od P. D. Uspenského (ich forma)

Ormus aktivuje DNA a zvyšuje inteligenci