Proč se tajné vědění před lidmi ukrývá

PŘI JEDNOM ROZHOVORU S GURDŽIJEVEM v naší skupině, která byla 'dm dál pevnější, jsem se zeptal: „Pokud starověké vědění zůstalo zachováno a pokud vůbec existuje vědění, které se odlišuje od naší vědy a filosofie a dokonce je převyšuje, proč zůstává tak pečlivě utajeno, proč se nestane majetkem všech? Proč je ti, kteří jsou jím obdařeni, nechtějí vypustit do veřejného oběhu ve jménu lepšího a úspěšnějšího boje proti klamu, zlu a nevědomosti?"

eshop energie života nabízí


MERUŇKOVÝ OLEJ 200 ml

zkrásní vaši pokožku

199 Kč

ERYTHRITOL 1000 g

nahradí bílý cukr

249 Kč

KOTVIČNÍK FORTE

nakopne hormony

799 Kč

GARCINIA 100 g

sníží hmotnost

149 Kč


Líbí se Vám téma článku? Podělte se o něj s přáteli nebo jim ho pošlete e-mailem

Myslím si, že tohle je otázka, která obvykle vytane na myslí každému, kdo se prvně setkává s myšlenkami esoterismu. „Na to jsou dvě odpovědi," řekl Gurdžijev. „Za prvé, toto vědění není utajeno, a za druhé, nemůže se, už z podstaty, stát obecným majetkem.

Zamysleme se nad druhým výrokem. Potom vám dokážu, že vědění (to slovo zdůraznil) je mnohem snáze dostupné těm, kteří je dokážou vstřebat, než se obecně soudí, a že celý problém spočívá v tom, že lidé buďto nechtějí, či je nedovedou vstřebat. Ale především je potřeba pochopit jinou věc, totiž proč vědění nemůže patřit všem, proč nemůže dokonce patřit ani mnoha. Takový je zákon.

Nechápete to, protože nechápete, že toto vědění je, jako všechno na světě, materiální. Je materiální, a to znamená, že má všechny vlastnosti materie. Jedním z hlavních rysů materie je, že je vždy omezená, jinými slovy, že množství materie na daném místě a za daných okolností je omezené. I písku na poušti a vody v moři je určité a neměnné množství. Pokud je tedy vědění materiální, znamená to, že je ho jen určité množství na daném místě a v daném čase. Lze říci, že po dobu určitého časového období, řekněme jednoho století, má lidstvo k dispozicí určitý objem vědění. I na základě nejběžnějších životních zkušeností však víme, že materie vědění má úplně jinou kvalitu podle toho, jestli se užívá v malém, či velkém množství.

Pokud se ho na daném místě užije velké množství, tedy jedním člověkem či, řekněme, malou skupinkou, přinese velmi dobré výsledky. Užíváno v malých dávkách (tedy každým ve velkém množství lidí), nepřinese výsledky vůbec žádné, nebo může dokonce vést k výsledkům negativním, opačným, než se očekávalo. Pokud tedy určité konečné množství vědění bude rozděleno mezi miliony lidí, dostane každý z nich jen velmi málo, a toto malé množství vědění nezmění nic ani v jeho životě, ani v jeho porozumění věcem.

Ať bude počet lidí takto obdarovaných malým množstvím vědění jakýkoliv, na jejich životě se nezmění nic, snad kromě toho, že bude ještě komplikovanější. Pokud však budou naopak velké dávky vědění soustředěny v malém počtu lidí, pak toto vědění přinese výsledky velmi dobré. Z tohoto pohledu je mnohem výhodnější, aby se vědění udržovalo v malých skupinkách a nerozptylovalo se mezi zástupy.

Vezmeme-li určité množství zlata a rozhodneme se jím pozlatit několik předmětů, musíme vědět nebo spočítat, kolik přesně předmětů lze pozlatit právě tímto množstvím zlata. Kdybychom chtěli pozlatit větší množství, vznikne nerovnoměrná vrstva plná fleků, a věci budou vypadat hůř, než kdyby nebyly pozlaceny vůbec — ve skutečnosti tak o zlato přijdeme. Šíření vědění se řídí úplně stejným pravidlem. Dáme-li vědění všem, nedostane nikdo nic. Udržuje-li se u nemnoha, dostane každý z nich dost na to, aby si je nejen uchoval, ale aby také znásobil, co obdržel.

Na první pohled se zdá tato teorie velmi nespravedlivá, neboť situace těch, kterým je vědění, abych tak řekl, odepřeno proto, aby jiní mohli dostat větší podíl, se zdá být velmi smutná a nezaslouženě těžší, než by musela být. Ve skutečnosti však tornu tak vůbec není a v rozdělování vědění není ani ta nejmenší nespravedlnost.

Pravda totiž je, že drtivá většina lidí nechce vědění vůbec žádné, svůj podíl na něm odmítá a nebere si ani tu část, která je jí — v rámci všeobecného rozdělení — přidělena pro účely života.

To je obzvlášť patrné v dobách masového šílenství, jako jsou války, revoluce atp., kdy se zdá, že lidé ztrácí i to nepatrné množství zdravého rozumu, které měli, a promění se v naprosté automaty, které se dobrovolně vydají celkové destrukci ve velkém, jinými slovy, kdy ztrácí dokonce i pud sebezáchovy.

V důsledku toho se o ohromné množství vědění nikdo, abych tak řekl, nepřihlásí, a to se pak rozdělí mezi ty, kteří pochopili jeho cenu. Není na tom nic nespravedlivého, protože ti, kterým se dostane vědění, si neberou nic, co by patřilo ostatním, nikoho o nic nepřipravují. Berou si jen to, co ostatní zavrhli jako zbytečné a co by se tak jako tak ztratilo, kdyby si to nevzali oni.

Shromažďování vědění jedněmi závisí na odmítání vědění jinými. V životě lidstva jsou období, jež se časově shodují s počátkem úpadku kultur a civilizací, kdy masy nenávratně ztrácí rozum a začnou pustošit vše, co vzniklo během staletí a tisíciletí kultury. Tato období masového šílenství, jež se často shodují s geologickými pohromami, klimatickými změnami a s podobnými jevy celoplanetární povahy, uvolňují ohromné množství materie vědění. To však zase vyžaduje úsilí o shromažd'ování této materie vědění, která by se jinak ztratila.

Proto práce na shromažďování vědění často spadá v jedno s obdobím, kdy se začínají hroutit kultury a civilizace. Tato stránka celého problému je jasná.

Davy vědění nechtějí, ani ho nehledají, a jejich vůdci se ve vlastním zájmu snaží posílit strach a nelibost, kterou dav pociťuje ke všemu novému a neznámému. Otroctví, v němž lidstvo žije, je založeno na tomto strachu.

Není snadné představit si hrůzu tohoto otroctví v její úplnosti. Nechápeme, o co lidé přicházejí. Chceme-li však pochopit důvody tohoto otroctví, stačí, abychom se podívali, jak lidé žijí, co je cílem jejich existence, co je předmětem jejich tužeb a vášní a o co usilují, o čem přemýšlí, o čem mluví, čemu slouží a co uctívají. Jen považte, za co utrácí to kulturní lidstvo dneška své peníze – i když necháme stranou válku. Co se prodává za nejvyšší cenu, kolem čeho se shromažďují největší davy? Když se nad těmito otázkami na chvilku zamyslíme, bude jasné, že lidstvo takové, jaké dnes je, s tím, co považuje za důležité, nemůže očekávat, že by mohlo mít něco víc než to, co má. Ale, jak jsem už řekl, jinak to být nemůže.

Představte si, že pro celé lidstvo je vyhrazen kilogram vědění na rok. Když se toto vědění rozdělí mezi všechny, dostane každý tak málo, že zůstane stejným bláznem, jako byl předtím. Avšak díky tomu, že vědění chce jen pár lidí, dostanou ti, co si je vezmou, řekněme po miligramu každý, a získají tak možnost stát se o něco více rozumnými.

Všichni nemohou být rozumní, i kdyby chtěli. A i kdyby byli, ničemu by to nepomohlo. Existuje obecná rovnováha, kterou nelze narušit. To je jedna stránka.

Ta druhá, jak už jsem řekl, spočívá ve skutečnosti, že nikdo nic netají – žádná záhada tu není. Ale získávání či předávání pravého vědění vyžaduje velké úsilí toho, kdo přijímá, i toho, kdo dává.

A ti, kdo vlastní vědění, dělají všechno pro to, aby je předali a sdělili co největšímu množství lidí, aby k němu lidem ukázali přístup a umožnili jim připravit se na přijetí pravdy. Ale vědění nelze nikomu předat násilím. A, jak už jsem řekl, nepředpojatý pohled na život průměrného člověka, na to, co vyplňuje jeho den, a na věci, o které se zajímá, okamžitě ukáže, zda je opravdu možné ty, kteří vědění mají, obviňovat z toho, že je tají či že je nechtějí lidem dávat a že nechtějí ostatní učit to, co sami vědí.

Kdo chce získat vědění, musí sám vyvinout počáteční úsilí k nalezení zdroje vědění a cesty k němu s využitím veškeré pomoci a náznaků, které jsou dány všem, ale které lidé obvykle vidět či poznat nechtějí.

Vědění k lidem nepřijde bez úsilí z jejich strany. Tomu všichni rozumí v případě běžných znalostí, ale v případě velkého vědění, připouštějí-li vůbec možnost jeho existence, očekávají raději něco jiného. Každý ví, že k tomu, aby se naučil například čínsky, bude potřebovat několik let intenzivní práce, všichni vědí, že je potřeba pěti let k osvojení medicíny a možná i dvakrát tolik ke studiu malby či hudby.

Avšak jsou teorie, které tvrdí, že vědění mohou lidé nabýt bez jakéhokoliv vlastního úsilí, že je mohou získat dokonce i ve spánku. Sama existence takových teorií vyjasňuje důvod, proč se vědění k lidem nedostává. Současně je ale třeba pochopit, že ani samostatné úsilí o nabytí čehokoliv v tomto směru nemůže vést k žádným výsledkům. Člověk může nabýt vědění pouze s pomocí těch, kteří je vlastní. To je třeba pochopit ze všeho nejdřív.

Je nutné učit se od těch, kdo vědí."

Georgij Ivanovič Gurdžijev (13. ledna 1866 – 29. října 1949) v knize Hledání zázračného – Zlomky neznámého učení od P. D. Uspenského (ich forma)

Ormus aktivuje DNA a zvyšuje inteligenci


BRAHMI FORTE 100 tob.

přetaktuje mozek

799 Kč

SCHIZANDRA kapsle

posílí imunitu

349 Kč

MACA černá BIO 100 g

posílí paměť

199 Kč

REISHI FORTE

prodlouží váš věk

799 Kč


1 Comment

  1. omg existují morfogenetická pole vesmíru = energetická pole = energii beru jako hmotu = hmotná pole, ve kterých je vědění uloženo, a mozek se na tato pole napojí a informaci si stáhne = každý, kdo má mozek, má přístup k vědění. Morfogenetické pole je jako harddisk na počítači a mozek je jako software, který má k datům zapsaným na disku přístup. Ne každý má přístup k jakýmkoli datům, někdo má přístup pouze ke svým, jiný ke kolektivním z takového kolektivu, do něhož je zapojen.. Ale každý může mít přístup (kdyby chtěl a pracoval na sobě) k jakémukoli (stávajícímu) vědění a dokonce může vymyslet/přijít na vědění nové. Protože když někdo přijde na nějaké vědění, může si ho uzamknout pro sebe či pro okruh lidí. Pokud by se mu tam někdo naboural, bylo by to jako hackerský útok do počítače. Jenže svět funguje na základě fraktálů = na kterékoli úrovni mohu zjistit cokoli ze světa a zapsat to do svého morfogenetického pole, které nechám přístupné všem. Nemusím se nabourávat do uzamčeného pole určité skupiny lidí jenom proto, že na to přišli „první“ = dá se to prostě zapsat jinam = nefunguje to jako „patent“, že by se jedna věc mohla zapsat do morfogenetických polí pouze jednou, ale naopak to funguje tak, že stejně jako disků (se shodnými daty) může být milión (některé disky jsou zaheslované, jiné přístupné pouze určité skupině a jiné přístupné všem), tak morfogenetických polí obsahujících tu samou informaci, může být mnoho.

    A dále – odpověď na otázku, proč většinou skoro nikdo nedá vědění všem: Lidé chtějí svobodu. To je v pořádku, ale svoboda u nich (mimo jiné) znamená dělat děti jako na běžícím páse a potom je planeta přelidněná, což omezuje životní prostor (svobodu) všem. Pokud má tedy někdo nějaké „lepší“ vědění než ostatní, nebude jim ho zpřístupňovat proto, že ti okolní lidé nespolupracují (že by se např. lidi mezi sebou domluvili, že každý bude mít důstojné podmínky pro život a že až na vyjímky lidí, kteří to mají vyloženě jako své životní poslání, nebude mít člověk žijící v hojnosti 10 dětí, protože tím velkým počtem dětí tu hojnost ztratí nejen on, ale i další lidé ..za předpokladu, že každé z těch jeho 10ti dětí bude chtít mít zase 5-10 dětí a vnoučata budou chtít mít opět každé 5-10 dětí a tak dále = to nevede k hojnosti, ale vede to k válkám o místo, k omezování životního prostoru jednotlivce atd.). Tedy díky tomu, že lidi mezi sebou vzájemně nespolupracují, nemohou očekávat, že bude vědění přístupné všem. Ti lidé, kteří se diví, proč není vědění přístupné všem, by se měli nejprve zamyslet sami nad sebou, co asi dělají špatně, že jim někdo druhý nechce vědění poskytnout? No nespolupracují na vybudování pěkného a příjemného světa pro všechny, ale roztahují se a své „geny“ = děti plodí co nejvíce to jde, myslí jen na svůj prospěch. Když jsou chudí, mají dětí méně a když jsou bohatí, mají dětí tolik, kolik zvládnou uživit = maximum, a už nepřemýšlí nad tím, že jejich děti budou chtít mít také děti (zase co nejvíce to půjde). Už vůbec lidé nepřemýšlí nad tím, že by každý měl jíst do sytosti (a nepřejídat se), měl by mít tolik dětí, kolik jeho tělo potřebuje/chce mít (a ne více), měl by mít takový majetek, který potřebuje ke svému rozvoji a který si užije (a ne více) – a to, co je „více“ by měl nechat ostatním a nezabírat to = neroztahovat se. Jenže i když by to takto dělalo určité procento populace, tak pokud to nedělají všichni, ten „zbytek“ se roztáhne do té uvolněné mezery a geny toho zbytku se budou hlavně předávat dále, takže tento problém nemá řešení (buď musí být v pohodě a spolupracovat všichni a nebo se všichni musí roztahovat aby byla „protiváha“, protože „část neroztahujících se“ nefunguje = z logiky věci ta neroztahující se část časem postupně vymizí). Jelikož když se podíváte na lidstvo, tak uvidíte, že nespolupracuje, tak z toho vyplývá, že vědění není přístupné pro každého. Je to logický důsledek, nic divného. Každý by měl chtít svojí svobodu, to je podle mě určitě správné. Ale svoboda se jednou naplní a pak už je to roztahování se a lidé tohle asi ještě nevědí.

    Ještě je možnost, že lidé, kteří se díví tomu, že vědění není přístupné všem, jsou v pohodě a spolupracují (a ani by je nenapadlo, že někdo to dělá jinak) – takoví lidé jsou asi mladí a nesetkali se doposud s běžnými roztahujícími se lidmi, protože jakmile se člověk setká byť s jedním takovým člověkem, musí si utvořit takový závěr, že vědění není přístupné pro každého (protože všichni lidé nejsou „dobří“, spolupracující). A jakmile jeden člověk nespolupracuje, nemůže spolupracovat nikdo (tak to v kolektivu chodí). Jedině že by se nespolupraucující lidé někam zavřeli (vězení) a počet jejich dětí by byl omezován omezeným příjmem na život (což se tady defakto děje, a lidé si myslí, že jsou svobodní, ale když někdo navrhne domluvit se všichni vzájemně na tom, že se nebudeme roztahovat a omezovat druhé, tak to berou jako nesvobodu). Že každý má právo na důstojný život berou jako omezování své svobody, protože jejich svoboda pro ně znamená roztahovat se na úkor druhých. Tedy někteří lidé nesouhlasí s tím, že každý by měl přispět do společnosti v minimální míře (udělat minimum toho, co je potřeba, pro společnost – což by bylo spravedlivě rozdělené mezi všechny) a každý by měl mít nárok na důstojný život (jídlo, bydlení..). Oni raději, ať existují chudáci co umírají atd., hlavně když se oni budou moci na něčí úkor roztahovat? Ale možná, že takoví lidé věří, že když by se roztahovat přestali, tak by dali prostor „protistraně“ = ostatním lidem, aby se přehnaně roztahovali? A tak to dělají vlastně „preventivně“?

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*