V bouři se s ním převrátila loď, ale přežil

Už v mládí se věnoval jachtingu na českých jezerech a řekách. Závodně. Pak mu ale přišly ony vody malé, tak začal plachtit na Baltském moři v Polsku, kde si udělal kapitánský diplom. S ním pak už měl oceán prakticky otevřený. V roce 1972 se vydal na svůj první závod přes Atlantik. „A když jsem dorazil za velkou louži, tak jsem byl připravený vydat se na delší cestu,“ popisuje Konkolski své mořeplavecké začátky.

Jak může člověk zvládnout plavbu kolem světa a nemít kolem sebe žádnou živou duši?

Je to otázka lidského myšlení. Tenkrát v sedmdesátých letech minulého století vlastně neexistovalo, že bych mohl vyjet na nějakou rekreační plavbu. Jediné, co bylo možné, bylo jet na nějaký závod. Já jsem tedy byl sportovec, měl jsem první výkonnostní třídu a tím, že jsem se zúčastnil závodu, mi otevíralo možnost vůbec vyjet na delší dobu. Na tu samotu jsem se díval, jako na něco, co prostě patří k tomu. Když jedete autem do Prahy, taky jste sám. Cítíte se sám?

To ano, ale z Ostravy jsou to čtyři hodiny, ale cesta kolem světa je poněkud delší.

Podívejte se. V obou případech máte plné ruce práce. Musíte řídit, dávat pozor na cestu, sledovat rychlost, kontrolovat polohu. No a ono, co je dlouho a není, to je relativní pro každého.

Jak dlouho trvá plavba kolem světa?

Různě. V době, kdy jsem se prvně plavil, tak to mi trvalo tři roky. Za prvé loď byla malá, sedm metrů čtyřicet centimetrů, takže rychlost nebyla velká. A dále byla otázka hurikánů, protože ty jsou v různých částech světa v různou roční dobu. Třeba když jste v Austrálii, tak hurikány postupují od Afriky do Austrálie. A to znamená, že musíte čekat tak šest, sedm měsíců, než období hurikánů přejde a teprve pak se můžete vydat dál. Navíc já jsem neměl peníze. Já jsem vystartoval na závod coby oficiální reprezentant a měl dvacet liber v kapse. Z toho jsem zaplatil startovné.

Takže jste si cestou musel vydělávat, abyste měl peníze na další cestu.

Plavbu jsem měl rozdělenou na etapy. A sice s ohledem na roční období, které je vhodné pro obeplutí nebezpečných míst jako je mys Dobré naděje. Rovněž kvůli období hurikánů. Taky jsem potřeboval získat doklady jako jsou víza. Jedna z nich končila po závodě v Americe, kde jsem pracoval tři měsíce jako řezník. Samozřejmě kromě oprav Niké na další plavbu, a tak podobně.

Jste vyučený řezník?

Ne, já jsem vyučený zedník a jsem stavař.

A jak jste přišel k práci řezníka?

Člověk v námořním jachtingu musí umět všechna řemesla. Musíte umět ušít plachty, opravit loď, postavit loď. Musíte znát navigaci, astronavigaci a musíte si umět uvařit i ošetřit se. Tam musí být člověk absolutně všestranný. No ale k práci řezníka jsem přišel tak, že jsem potkal známého v New Yorku. On byl řeznickým učněm v ulici, kde jsem v mládí v Bohumíně bydlel. No a tak slovo dalo slovo. I když jsem nebyl řezníkem, tak mě zaměstnal.

Co jste tam dělal?

Celkem všechno. Tam se zvířata nezabíjela, tam se maso bouralo, hlavně se tam dělaly steaky. Jeho velkoobchod zásoboval všechny velké restaurace, protože měl prvotřídní maso. Pracoval jsem tam tři měsíce a za tu dobu jsem si stihl obstarat třicet šest víz.

Tolik?

Já jsem věděl, že když opustím Ameriku, tak další zastávka bude v Austrálii. To znamená Bermudy, Portoriko, Santo Domingo. Víza jsem si samozřejmě musel zajistit předem, oběhat řadu velvyslanectví, mít haldu fotek a vyřídit spoustu žádostí, na které se čekalo i několik měsíců. Pak jsem se tedy plavil dál na Panamu, Kostariku, Kokosový ostrov, Galapágy, Polynésii. Všechny ostrovy, i když byly pod francouzskou nadvládou, byly samostatné státy. K návštěvě každého z nich potřebujete vízum.

Pro mnoho lidí Tichomoří, Tahiti to pro mnoho lidí znamená vzdálenou exotiku. Působilo to tehdy na vás jako ráj?

Už tenkrát jsem vybíral místa, kde nebyla letiště. Nebo jen malá letiště, protože jsem se chtěl vyhnout místům s velkým turistickým ruchem. Na cestě potkáte spoustu jiných jachtařů, kteří plují stejnou trasu. Tedy s příznivým směrem větrů. Táhnete jako hejno ptáků. Takže jsme si navzájem sdělovali zážitky. Už tehdy se přístupnost na ostrovy měnila. Dneska už je to úplně jiné. Navíc mě zajímali domorodci. Filmoval jsem, fotil, psal články.

Jak vás tenkrát domorodci přivítali?

Měl bych z toho větší požitek, kdybych uměl francouzsky, protože Polynésie je francouzská. Takže jazyk byl trochu problém, ale vždycky jsme se nějak domluvili. Plul jsem na malé lodí a nikdo mne nepovažoval za boháče. Ostatně řídil jsem se pravidlem, že když na lidi promluvíte s úsměvem, tak vám s úsměvem odpoví.

Který ostrov vás tak zaujal, že byste tam nejraději zůstal?

Celá Polynésie je krásná. Každý ostrov má své kouzlo. Galapágy jsou nádherné. Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil každý ostrov na Galapágách. Dnes už se tam nedostanete, jachtou už vůbec ne. Dostal jsem tehdy vízum grátis. Přes den jsem fotil a natáčel na jednom ostrově. V noci jsem přeplul na další. Příroda je tam nádherná, želvy, leguáni, ale tvrdá. Je tam vedro a sucho, nedostatek pitné vody.

Jmenoval jste i legendární Kokosový ostrov.

Tam jsem strávil pět dní. Hornatý ostrov, kokosové palmy, malé říčky. Vůbec nikdo tam nebyl, byl jsem tam sám jako trosečník. Jen tak pro zajímavost, ve dvacátých letech minulého století tam někdo strávil pětadvacet let hledáním pokladu. Přede mnou tam byla portorické policie. Kdosi jim oznámil, že se tam pěstuje marihuana. Zřejmě měli v plánu políčko zničit. Vylodili se a začali samopaly střílet po všem, co se hýbalo. Nutno dodat, že celou dobu pili. No a pak zas odjeli. Celou příhodu jsem se dověděl od kolegy, co je tam dovezl motorovým člunem. Byl to romantický ostrov. Dnes je tam třicet lidí, stálá stráž. Ročně tam přijíždí přes šest tisíc potápěčů pozorovat žraloky, kterých tam jsou hejna. Takže veškerá romantika je v čudu.

Zažil jste na moři takovou bouři, kdy jste si myslel, že to nepřežijete?

Člověk se snaží vyhnout bouřím, ale vždycky to samozřejmě nevyjde. Jednou jsem dokonce nafilmoval přes zadní vchod v kajutě, když loď srazila na bok velká vlna. Byl jsem schovaný uvnitř, filmuji a vidím vlnu, která se přibližuje. Roste a roste. Srazila mě tak, že lodní stěžně šly pod vodu. Držel jsem kameru, i když nás voda zalila. Naštěstí se loď vynořila zpět díky tomu, že dole je těžký kýl, který váží běžně čtyřicet až padesát procent celkové hmotnosti lodi. Problém ale nastane, když se voda dostane dovnitř, to jde loď ke dnu. Vlna mi utrhla kormidlo. Tak jsem odhodil kameru a pustil se do práce, abych udělal provizorní kormidlo.

Kam až jste s ním dojel?

To jsem byl tehdy daleko v Indickém oceánu. Stalo se mi to mezi Kokosovým ostrovem a Rodriguesem. Tam jsem nemohl udělat žádné opravy, tak jsem dojel na Mauritius, kde jsem kormidlo opravil. Pak jsem jel na Madagaskar, odtud do jižní Afriky. Tam jsem udělal kompletně nové kormidlo a dal loď dohromady.

Jaká je nejlepší taktika pro mořeplavce, když vás zastihne bouře?

Prostě počkáte, až přejde to nejhorší, u mysu Dobré naděje a mysu Horn bývají až třicetimetrové vlny. Když přejde to nejhorší, tak vyplujete. Moře bude ještě rozbouřené, ale vy víte, že se to bude utišovat. A máte šanci doplout do dalšího přístavu, než se přižene další bouře.

Hurikán na moři jste taky zažil?

Jednou. To víte, tehdy ještě nebyl internet, na kterém můžete v dnešní době sledovat aktuální pohyb větrů. Všechno se začalo bouřit. Tak jsem stáhl plachty, zavřel okna, zabednil celou loď kromě škvírky u dveří, abych měl čerstvý vzduch. Chystal jsem si něco k obědu, když jsem uslyšel řev vlny. Ta byla tak silná, že převrátila loď zádí nahoru a tlak vody vymlátil okna. Voda se začala hrnout dovnitř. Přepadl mě pud sebezáchovy, chtěl jsem vyběhnout ven, ale nešlo to. Ten proud byl tak silný, že nebyla šance. To už jsem začal polykat bublinky a říkal jsem si, že to je můj konec. Ale loď se převrátila zpátky a já jsem okamžitě začal pumpovat vodu z lodi. Chtěl jsem utěsnit okna nějakou překližkou, ale to už jsem nestihl, protože přišla další vlna a další příval vody. Nakonec jsem vodu pumpoval ven celých třicet hodin.

Pak už to bylo v pohodě?

Právě, že vůbec. Už byla noc, stál jsem u rozbitého vchodu do lodě. Skrz něj jsem viděl lodě, které kotvily vedle mě na otevřeném moři. Viděl jsem ohromnou loď, jak se vznáší směrem ke mě. Vzal jsem ohromnou baterku a vyšel ven, abych jim signalizoval, že jsem tam. No a v tom momentě jsem viděl přicházet vlnu. Když udeřila o loď, tak mne to vymrštilo. Letěl jsme ve výšce pěti metrů. V letu jsem minul výztuhy stěžně. Letěl jsem s tou baterkou jak kometa rovnou do vody. Viděl jsem loď, jak se převrací, mizí pode mnou ve vlnách. Vyplaval jsem na hladinu a ohlížel se za lodí. Viděl jsem dno a kýl, jak trčel do vzduchu. Loď se zase převrátila. Viděl jsem, že se stěžeň bude vynořovat blízko mě a tak jsem k němu doplaval. Chytl jsem se potrhaného lanoví a přežil jsem.

Ptal se amber.