Dokazuje videohra, že sami žijeme v simulaci?

V srpnu minulého roku vyšla revoluční hra s názvem No Man’s Sky, která pomocí umělé inteligence a procedurálního generování sama vytváří vesmír plný planet. Přibližně 600 000 řádků kódu vytváří umělou galaxii, ve které se nachází 18 446 744 073 709 551 616 jedinečných planet, které lze navštívit a prozkoumávat.

Přestože je tento umělý vesmír realistický až po to nejmenší stéblo trávy, existuje zde způsob cestování nadsvětelnou rychlostí, aby tak hráči mohli překonávat nepředstavitelné vzdálenosti mezi hvězdami.

Sean Murray, který stojí v čele vývojářského týmu, řekl, že No Man’s Sky se od ostatních her liší tím, že krajiny a vzdálenosti nejsou pouhou imitací. Zatímco většina her situovaných ve vesmíru využívá metodu „skybox“, která navozuje dojem rozsáhlosti, No Man’s Sky nabízí teoreticky neomezené vzdálenosti a využívá skutečné fyziky.

„V naší hře můžete dohlédnout až tam, kde vám to zakřivení planety dovolí. Pokud byste šli dostatečně dlouhou dobu jedním směrem, dojdete až na místo, odkud jste vyšli. Střídání dne a noci zde způsobuje otáčení planety kolem své osy a její obíhání kolem hvězdy ve středu soustavy. Existuje zde skutečná fyzika, lidé mohou z vesmíru přistát na stanici na povrchu planety, a když odletí, stanice už tam není – protože se planeta otáčí. Lidé si nejdříve mysleli, že je to chyba ve hře,“ říká Murray.

I zvířata se na různých planetách ve hře chovají odlišně. Toho je dosaženo „procedurální deformací archetypů“ vyžadující soustavu algoritmů, které lze popsat jako „automatizovaný generátor pseudo-náhodnosti“.

„Zvířata zde upřednostňují některé objekty před jinými, čímž se jim dostává osobnosti a individuálního stylu. Mají zde přátele a také nejlepší přátele. Jde pouze o pár řádků kódu, ale zvířata stejného druhu, která se nachází v blízkosti, se mohou potencionálně spřátelit. Telepaticky se svého kamaráda zeptají, kam jdou, aby mohli své akce koordinovat,“ říká Charlie Tangora, člen týmu, který se stará o programování umělé inteligence ve hře.

Hráči zde hrají za astronauty, kteří jsou od sebe vzdáleni miliony světelných let. The Guardian píše:

„Hlavním cílem hráčů je dostat se do středu vesmíru. Tento společný cíl tak zvyšuje šanci na setkání s jinými hráči, čím víc se blížíte středu vesmíru (i kdyby se prodalo milion kopií hry, je šance na to, že potkáte dalšího hráče, statisticky nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že zde existuje 18 trilionů planet).“

Tato skutečnost do hry vnáší jistý stupeň existencionalismu, protože se nevyhýbá mysli otupující pustotě. Spíše ztělesňuje a oslavuje krásy vesmíru, a dokonce imituje fraktální geometrii jako poctu opakujícím se vzorům na všech úrovních existence.

„Když se podíváte zblízka na list stromu, uvidíte hlavní žilku, která se po délce rozbíhá a větví do stran listu. Když se podíváte na strom, uvidíte podobnou strukturu v jeho větvích. Pokud se podíváte na krajinu, uvidíte opět podobnou strukturu v pramenech a potocích, které se sbíhají do větších řek. Pokud se podíváte ještě z větší dálky, zjistíte, že podobné vzory existují i ve vesmíru,“ vysvětluje Murray.

Podobnost se skutečným vesmírem donutila filozofy a vědce zamyslet se nad tím, jestli by podobná simulace, nebo i ještě rozsáhlejší, mohla být také opakujícím se vzorem ve vesmíru.

V souvislosti s touto hrou a otázkou simulace vesmíru provedl spisovatel Roc Morin rozhovor s filozofem Nickem Bostromem, ředitelem výzkumného střediska Future of Humanity Institute a autorem dnes již legendární „Teorie simulace“ – kontroverzní studie, kolem které se v posledních několika desetiletích vytvořil skutečný kult. Podle domněnky uvedené v Teorii simulace je skoro jisté, že ve vesmíru existují vyspělé civilizace, které vytvořily celou řadu vesmírných simulací. Statisticky vzato je proto docela možné, že v jedné z nich žijeme a že náš svět a realita jsou součástí počítačové simulace vytvořené mimozemskými bytostmi nebo lidmi z budoucna (nebo umělou inteligencí).

Bostromova studie je uvedena tímto abstraktem:

„Tato studie uvádí, že alespoň jedno z následujících tvrzení je pravdivé: (1) lidský druh s největší pravděpodobností zanikne předtím, než dosáhne „posthumanistického“ stádia; (2) jakákoliv posthumanistická civilizace s největší pravděpodobností nebude provádět významný počet simulací své evoluční historie (případně jejich variant); (3) téměř jistě žijeme v počítačové simulaci. Z toho vyplývá, že je chyba domnívat se, že bychom se někdy dostali do posthumanistického stádia, ve kterém bychom prováděli simulace našich předků. Jedině že bychom již v simulaci žili.“

Jinými slovy, Matrix.

Je neuvěřitelné, že v posledních letech se vědci skutečně snažili dokázat teorii simulace tím, že prováděli řadu experimentálních počítačových testů, které měly za cíl nalézt anomálie ve fyzikálních zákonech. V The Ghost Diaries jsem psal o německých fyzicích, kteří se pokoušeli pomocí kvantové termodynamiky zjistit, zda je pod časoprostorovou kontinuitou našeho vesmíru jakási základní mříž. Podařilo se jim vytvořit pouze malý kousek známého vesmíru, několik femtometrů na šířku, ale dokázali simulovat tuto hypotetickou mříž a nyní hledají odpovídající fyzická omezení.

Jedno ze známých omezení se týká vysoce energetických částic. Ukázalo se, že náš vesmír skutečné má fyzické limity, které zatím nejsou zcela objasněny. Tato skutečnost byla pojmenována jako Greisen–Zatsepin–Kuzmin limit neboli GZK limit. Toto omezení se přízračně podobá tomu, co fyzikové předpovídali, že by mohlo existovat v simulovaném vesmíru.

Kromě toho, v několika posledních letech objevil teoretický fyzik S. James Gate ve svém výzkumu teorie strun něco zajímavého. Gate v podstatě hluboko uvnitř rovnic, které používáme k popisu vesmíru, objevil počítačový kód. A ne jen tak nějaký kód, ale velmi zvláštní binární kód se schopností automaticky opravovat chyby. Přesně tak, v kvantovém jádru našeho vesmíru existují jedničky a nuly, které samy dokáží opravovat chyby.

Murray si v souvislosti s touto neuvěřitelnou pravděpodobností spojenou s jeho hrou vzpomněl na dotaz zakladatele Tesly a SpaceX.

„Elon Musk se mě na to vyptával. Zeptal se mě, jaká je šance, že žijeme v simulaci?“

„I kdyby to byla simulace, je to dobrá simulace, takže bychom o ní neměli pochybovat. Já například pracuji na své vysněné hře, takže u mě převládá štěstí nad smutkem. Kdokoliv řídí tuto simulaci, musí být chytřejší než já a protože vytvořili takto příjemnou simulaci, pak lze předpokládat, že jsou benevolentní a chtějí pro mě jen to dobré,“ odpověděl Murray.

Hra samozřejmě není 100% realistická, Murray si dovolil popustit uzdu fantazie. Popřel například Newtonovy zákony tím, že nechal měsíce obíhat blíže planet (pravděpodobně proto, aby hráčům umožnil pohled na úchvatné scenérie vyobrazující obrovské měsíce na obloze). Nechal také programátory upravit periodickou tabulku, aby se ve hře mohla měnit atmosféra a difrakce světla. Důvod? Aby některé planety mohly mít zelené nebe.

Být bohem v simulovaném vesmíru má své výhody.

zdrojový článek: www.consciouslifenews.com

překlad: Siw