Neustále chvalme sami sebe, jak jsme dobří

Jelikož lidská psychika, aby zůstala relativně zdravá, je založena na neustálém zapomínání předchozích okamžiků, budeme každou změnu stavu k horšímu vnímat jako něco, co se dá stále ještě snést.

Každý máme jinou hranici, co ještě vydržíme, ale nakonec stres dolehne úplně na nás všechny. Nezná míru.

Jelikož je v naší hlavě. Jak se říká, všechno je v mysli.

Stejně jako v ní existuje vnitřní realita, kterou si sami konstruujume, abychom si odůvodnili smysl života. Pokud by totiž náš vnitřní svět přestal existovat, zjistili bychom, nic nemá smysl, a toho se v životě nejvíce bojíme.

A to je faktorem stárnutí. Čím více se ho podvědomě bojíme, tím rychleji stárneme.

Takže nakonec může stres fungovat ve skutečnosti jako posilovna, kde trápíme svaly, aby mohly růst. Stejně tak to funguje i s naší mysli. Pokud ji nebudeme trápit, tak se nebude moci rozšiřovat. Naše duše nebude moci růst.

Jenže pro život je růst absolutně nejdůležitější. Vývoj se nemůže zastavit, jinak by umřel.

Takže až se to mnohdy nezdá, stres může být jedním z hybných faktorů evoluce.

Klid je víceméně omyl.

Problém jen nastává, že každý zvládneme jinou úroveň stresu.

Zdravý je stres mírný. Nadměrný stres nás nakonec sesype.

Kde je hranice mezi mírným stresem a nadměrným, který už škodí?

To můžeme vědět jen my sami, protože každý zvládneme jinou úroveň stresu.

Proto je potřeba na něj stále trénovat.

Jak můžeme trénovat každý den? Když budeme dělat jakoukoliv náročnou práci, ale při tom se budeme snažit zůstat úplně v klidu.

Takže každý klidný člověk ve skutečnosti jen trénuje stres.

Pokud nezvládneme stres, nemůžeme být klidní.

Musíme na něm zkrátka neustále pracovat.

Touha po klidu je tak beznadějná.

Musíme si klid zasloužit.

Zasloužit komu?

Jediné bytosti.

Nám samotným.