Osobně se takovým místům snažím co nejvíce vyhýbat, protože nemám zájem se nakazit něčím, co za prvé není mé a za druhé mi určitě nesvědčí. Samozřejmě pokud má někdo v oblibě sadomasochismus a rád se koupe v takovém negativně mentálním balastu, prosím, ale podle mého názoru se odolnost vůči cizím myšlenkovým atakům dá trénovat jinak a jinde.
A především jsem přesvědčen, že takový domnělý trénink k ničemu absolutně není, pokud se nechystáte v obchoďáku přímo pracovat. Pokud není jiného zbytí, chápu, ale stejně Vám to silně nedoporučuji, protože Vaši osobnost taková zkušenost doživotně poznamená.
Pokud někdo z vás tam již pracuje, upřímně s Vámi soucítím a přeji Vám, abyste si našli práci takovou, která Vás nebude takto energeticky vysávat.
Původně jsem ani neměl v plánu tento článek napsat. Ale když jsem namátkou vytáhl z naší knihovny Léčivou moc mysli od Joan a Miroslava Borysenko a náhodou nalistoval na stránce, kde Joan popisuje jeden svůj děsivý zážitek z obchodního centra, nemohl jsem odolat. Rád bych Vám jej ocitoval, protože mi přijde velmi autentický.
„Patřím mezi lidi, kteří se obvykle vyhýbají uzavřeným obchodním domům, neboť taková místa ve mně vyvolávají mírné pocity úzkosti. Nedostatek čerstvého vzduchu, silné umělé osvětlení a nápor barev a zvuků mohou vyvolat tyto pocity v každém. Ale co když se v těchto obchodních domech a ostatních přelidněných místech někteří z nás necítí ve své kůži proto, že podvědomě slyšíme myšlenky, přání a úsudky druhých lidí?
Jednoho odpoledne v roce 1970, když jsem ještě učila na Tufts Medical School, jsem během polední přestávky šla nakupovat. Škola není daleko od středu města, kde stojí obchodní dům Filene, jenž býval rájem nakupujících, kteří měli zájem o výprodejové zboží.
S úmyslem zjistit ceny zlevněných svetrů jsem se prodírala davem a náhle se mě zmocnil pocit úzkosti. Když jsem se však několikrát pravidelně a zhluboka nadechla, byla jsem schopna pokračovat. Byla jsem rozhodnutá dostat se k výprodeji!
Hluboké dýchání mi pomohlo zbavit se úzkosti a začala jsem přemýšlet o tom, co mě tak znepokojuje. Náhle jsem v duchu slyšela nějaké písně, které jako by odpovídaly na mou otázku. The Everly Brothers právě začali zpívat Dream, dream, dream – ale než skončili, přerušil je nějaký chorál, jehož slova jsem neznala. Pak přišla jakási skladba od Beatles, kterou následovalo něco jako nával chtivosti.
Během celého zážitku, jenž trval asi pět minut, jsem pociťovala směs strachu, zvědavosti a zranitelnosti. Vzpomněla jsem si na starou meditaci, která spočívala v tom, že se člověk uzavře ve skořápce světla, a vytvořila jsem si v duchu kuklu bezpečí a soukromí.
Pak hudba skončila a já jsem se cítila bezpečnější a volnější. Modrý svetr, který jsem si toho dne koupila, už dávno nemám, ale vzpomínka na to, jak jsem byla unášena přívalem myšlenek druhých lidí, mně zůstala.“
Mohu říct, že s Joan silně rezonuji. Včetně pasáže, kdy si pomohla meditací na vytvoření ochrany. A co Vy? Jak obchodní domy působí na Vás, jak se mentálním atakům jiných lidí v těchto prostorách bráníte? Podělte se s námi v komentářích a sdílejte prosím tento článek. Děkuji.
Rakovina: Které potraviny jsou vhodné během léčby
Ruthenium zlepšuje tělesné i mentální zdraví
Jaké jsou povahové rysy morální integrity
Proč jsou inteligentní lidé nešťastní?
Jaké jsou zdravotní přínosy koloidního stříbra
Andělé a démoni v nás, kým vlastně jsou?
Gurdžijev: Pokrok neexistuje, lidé jsou stejní
Psychiatři jsou často nemocnější než pacienti
Každopádně v podstatě souhlasím. I já jsem nerad jezdil do těchto obchodů, hordy hrnoucícich se lidí někteří neví ani snad kam, mrak zbytečných věcí, co soutěží ve velikosti svýho poutače a to všechno kolem..
Ale už jsem se oprostil tohohle pocitu. Prodavač co s podledem „stejně si nic nekoupíš!“ mě nemůže asi rozhodit. Však ono to tam všechno je kvůli mě, ne naopak. Nejezdím tam často, jedině v takovou hodinu, kdy je nejméně lidi a jdu po tom co chci a nenechám se moc ovlivnit.
Kolikrát mě spíš děsí, neustále plný parkoviště přecpané lidma, auta a mladýma, co obchoďák vyměnili za hřiště. Co tam každý pořád hledá? Je obchoďák molo pro ego? A proč jich je tak moc? Myslím si, že je to zbytečný a to mě děsí asi víc.
Jj. Svatá pravda. A to ještě k tomu vnímám smrady z lidí. Takže: do Tesca chodím zásadně se špunty v uších, kšiltovkou do čela, abych viděl jen pár metrů před sebe a s postavičkami na place hraji slalom, protože jet v něčí pachové stopě, to vážně nedávám. A zásadně se na nikoho nedívám, protože pod zachyceným pohledem vnímám emoci a ta je z 99 % negativní. Pokud se mi jednou za čas stane, že zachytím pozitivní energii, tak jsem z toho poměrně vedle a dotyčnou osobu „pronásleduji“ a snažím se zjistit, jak se jí to „povedlo“ :-).