Psychiatři jsou často nemocnější než pacienti

Teprve počátkem našeho století si psychologové troufli na úkol systematicky hledat v chaosu psychických jevů souvislosti a struktury. Ti nejznámější a nejvlivnější z nich byli Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. C.G. Jung byl nejprve žákem a pak sedm let spolupracovníkem Sigmunda Freuda. Oba pracovali na klinikách jako psychiatři a oba byli vedeni přáním porozumět zvláštnímu a matoucímu chování, projevům a vnímání svých pacientů. Pevně věřili, že se v tom skrývá určitý smysl.

C.G.Jung ve svých vzpomínkách píše: "V popředí mého zájmu a mého bádání byla palčivá otázka: Co se odehrává v nitru duševně chorých? To jsem tehdy ještě nechápal a mezi mými kolegy se o tento problém nikdo nestaral.

Výuka psychiatrie spočívala v tom, že se takříkajíc abstrahovalo od nemocné osobnosti a dostačovaly diagnózy, popis symptomů a statistika. Z takzvaného klinického hlediska, které tehdy převládalo, nešlo lékařům o duševně nemocného jako o člověka, jako o individualitu, nýbrž byl oštřován pacient č. X s dlouhým seznamem diagnóz a symptomů. Byl "opatřen nálepkou", orazítkován diagnózou, a tím byl případ z největší části vyřízen.

Psychologie duševně chorého nehrála vůbec žádnou roli. Za této situace pro mě nabyl Freud zásadního významu… Jeho pojetí mně ukázalo cestu k dalším výzkumům a k pochopení individuálních případů." (Vzpomínky, sny, myšlenky, Atlantis, 1998, str. 112, překlad Karel Plocek.)

Z tohoto popisu je zjevné, jak byl pokus racionální vědy vysvětlit svět lineárním způsobem přenesen rovněž na svět duše. Co udělá vědec tváří v tvář znepojivě komplexnímu, proměnlivému a nepochopitelnému jevu, jako je "duševně nemocný" člověk? Pokusí se zkrotit komplexní chaotický fenomén lineárními pojmy. je jasné, že pokud chce vůbec něco udělat, musí vnést do věcí určitý řád. Musí najít celky, které mu pomohou s problémem zacházet.

Komplexní systémy se skládají z podsystémů, které jsou podobně komplexní jako větší systém. Vědec, pro něhož jsou komplexní systémy poněkud hrozivé, problém obejde tím, že za střed svého uvažování zvolí nikoli komplexní systém – v tomto případě "duševně nemocného" člověka -, nýbrž abstraktní pojem – zde "duševní  chorobu". Díky tomuto triku elegantně přejde z chaotického systému do lineárního. Nyní může pohodlně dále pracovat v lineárních souvislostech, aniž by to bylo zvlášt' nápadné. K tomuto patří například symptom. Symptomy je možné pozorovat, popisovat a katalogizovat.

Další logicky z toho vyplývající větší jednotka je diagnóza, která nepředstavuje nic jiného než označení pro určitou skupinu symptomů. K diagnóze se ještě přiřadí určitý stupeň závažnosti onemocnění. Pak máme určitý případ určité závažnosti, který budeme léčit určitým postupem s určitým účinkem. Perfektní lineární systém. Tentýž pohyb od chaotického systému k lineárnímu činí statistika. Tím, že se nesoustředí na skutečné chování jednotlivé, nevypočitatelné jednotky, nýbrž na abstraktní pojem pravděpodobnosti, vykouzlí z klobouku lineární, daleko lépe předvídatelné systémy.

Ještě i dnes jsou psychiatrické učebnice plné matoucí spousty popisů symptomů, k nimž jsou přiřazeny určité léčebné metody. Stále ještě, o sto let později, nemáme takový model duše, který by mohl souhrnně smysluplně vysvětlit všechny psychické jevy – at' už u člověka psychicky zdravého nebo nemocného. Předvídatelnost, vypočitatelnost, kontrola – zkrátka linearita – jsou báječná věc. Linearita může podstatně zmírnit hrůzu z nepostižitelnosti duše a závislosti na nepochopitelných silách, jimž je zdánlivě naše blaho srdečně jedno.

Musíme si ovšem uvědomit, jakou cenu za ni platíme: cenu naší individuality, naší jedinečnosti. Individualita a jedinečnost možná v mnoha oblastech nepředstavují žádnou mimořádnou hodnotu. Například každá sněhová vločka je jedinečná, ale stačí, když řekneme "sníh". V jedné oblasti ovšem nepostradatelné jsou: v zacházení s lidskou duší. Pokud se nám nepodaří najít systém, který by nám pomohl vnést řád do chaosu duše a zároveň respektovat její individualitu a jedinečnost, nedostáli jsme úkolu, kterým sami sobě jsme.

z knihy Inteligence duše od Artho Stefan Wittemanna, vydané v roce 2000 nakladatelstvím Pragma