“Ormová se cítila zaskočená. „Co jsou zač?“ To nikdo neví. Původně působili v Allahabadu. Odtud sedm z nich vyrazilo do světa, aby našli místo, které nemá obdobu nikde jinde na Zemi.“

„Jaké místo?“ „Hledali jakousi anomálii,“ Runa se naklonil přes stolek. „Možná víš, že v některých lokalitách dochází k poruchám gravitace. Plechovky se kutálejí do kopce, voda teče vzhůru.“

Ormová připustila, že něco o tom četla.

„Vědci to neumí vysvětlit, tak obvykle obviňují svědky z omylu. No a teď si představ naprosto výjimečný kousek země, kde čas od času naše staré dobré fyzikální zákony neplatí vůbec. Prostě se tam cosi zvrtlo, nebo naopak, je to tak dokonale uzpůsobeno, že za určitých okolností můžeš právě a jen tudy opustit naši realitu a vstoupit do absolutního jinde. Rozumíš?“

„Vůbec ne,“ přiznala Ormová popravdě.

Runa se napil. Chvíli přemýšlel, jak jí co nejsrozumitelněji objasnit, o co Sat Bhaiům šlo. Rozhodl se, že nejlepší je léčba šokem. Přestal hrát od základní čáry a drtivě smečoval. „Prostě Sat Bhaiové hledali bránu do jiného světa, do jiné dimenze, do paralelního vesmíru. Chtěli překročit práh a navázat kontakt s bytostmi na druhé straně.“

Odložil sklenku. Zabodl zkoumavý pohled do Ormové a tipoval, zda tu šílenou zvěst unese. „A nakonec to dokázali. Našli hranici mezi naším trojrozměrným prostorem a sousedy od vedle. Přesněji řečeno našli průnik, zapomenutá nebo možná schválně pootevřená dvířka v hradbách, které oba světy spolehlivě oddělují. A okolo té brány zbudovali první stavby města, ve kterém jako jediném na této planetě je možné překročit práh.“

Ormové to došlo okamžitě. „Založili Prahu.“

„Stalo se to někdy okolo roku 700,“ upřesnil Runa.

„Takže je to jen legenda,“ dovtípila se, „a žádné historické anály se o tom nezmiňují.“

„Přesně tak,“ uznal Runa. „Nedá se to ničím doložit. Máme jen indicie.“

Ormová napjatě čekala další díl téhle ságy.

„Allahabad je jedním z nejstarších a nejposvátnějších měst celé Indie. Původně se jmenoval Pragaja. Ještě před sto lety se mu říkalo Preág.“

„Souvislost s Prahou se nedá přeslechnout,“ poznamenala. „Má to logiku. Všichni osadníci pojmenovávali nová města podle svých dřívějších domovů.“

„Tentokrát šlo ještě o něco jiného. Sat Bhaiové dali svému sídlu na Vltavě jméno Prajága, což znamená oběť slunci. A poloha Prahy má se sluncem opravdu hodně společného. Jejím základem je zvláštní slunovratová přímka.“ Runa znovu usrkl.

Ormová mu netrpělivě visela na rtech.

„Původní jméno města – Prajága – se dá ale přeložit také jako obětiště, nebo obětní ohniště. Václav Hájek z Libočan v České kronice napsal, že na místě, kde se nacházel první práh a dům v Praze, byla později nalezena hluboká jáma, přikrytá plochým kamenem. Na jejím dně hořel tajný oheň, který nikdo nedokázal uhasit.“

Ormová se snažila vstřebat, co slyší.

„Jakou to má souvislost?“

„Myslím, že velkou. Takové věčně hořící kouzelné lampy dobře znali právě staří Indové. Jejich vynález připisovali Nágům – hadím polobohům, kteří sídlí v podzemí. A ještě jedna věc se nedá přehlédnout. Ve védách se objevuje strážkyně obětního ohně. Její jméno ti bude podezřelé.“

„Jak se jmenovala?“

Runa na Ormovou spiklenecky mrknul. „Pragavádí.“

z knihy Arnošta Vašíčka: Ztracená Brána, kterou můžete zakoupit v eshopu Energie života