Najednou jsem se probral. Ve vlaku. Do Ostravice v Beskydech. V první chvíli jsem začal usilovně přemýšlet, jak jsem se sem dostal. Ale hned vzápětí jsem to hodil za hlavu. „Musel jsem přece nastoupit,“ snažil se mi domluvit velmi silný hlas v mé hlavě. Kapituloval jsem a jal se sledovat ubíhající krajinu.
Jen co jsem zanořil svůj pohled do horského hřebene s myšlenkou, jakým způsobem se vyhnu notně „profláklé“ Lysé hoře, kde to poslední dobou vypadá jak na Václaváku, vyrušil mne poněkud plechově znějící ženský hlas s obligátní větou: „Jízdenku prosím.“ Zašmátral jsem v kapse pro peněženku, vytáhl jízdenku, otočil se a…
Místo na průvodčí jsem koukal do displeje podivného přístroje, zavěšeného na visuté kolejnici u stropu vagónu! […]
Líbil se Vám článek? Podělte se o něj s přáteli nebo jim ho pošlete e-mailem