otec

Každým dnem vedeme těžký zápas s tímto světem, abychom se po dvanácti měsících opět přiblížili ke stejnému okamžiku, kdy si budeme chtít alespoň krátkým zábleskem znovu vzpomenout, kým vlastně doopravdy jsme. Bloudíme životem, bičováni deštěm v podobě nepřízní osudu nehledě na ty, kteří si pouze myslí, že mají svůj život ve svých rukou, protože jsou předurčení, aby nás tím jen provokovali. Abychom znovu a znovu okusili trpkou příchuť porážky v podobě hněvu vůči otroctví, do něhož jsme byli zdánlivě uvrženi. Ale je tomu skutečně tak? Co když je to pouze jedna velká Hra, která nás něčemu učí? Kdo je schopen nám na tuto palčivou a sebetrýznivou otázku vůbec odpovědět?
A přece to není vůbec těžké. Stačí si jen uvědomit podstatu našeho každodenního života. Co nebo spíše kdo nás jím vlastně vede. V momentu uvědomění sebe sama se stačí již jen ptát a odpovědi přicházejí naprosto samy. Od našeho vyššího Já. A jeho Otce, Matky nebo obojích. Byť jejich odpovědi mohou mnohdy znít přísně a nekompromisně, jsou ve skutečnosti láskyplnými radami, které musíme chápat srdcem, tedy středem našeho vědomí, nikoliv myslí, omezenou konvencemi a našim naprogramovaným sobectvím, které je nutno přesáhnout.
Následující rozhovor je pouze zaznamenanou inspirací. Každý si ten vlastní musí vést naprosto sám. […]