Věčná přítomnost? Věčná budoucnost

Onen status zněl: „Náš život si plánujeme v budoucnosti. Do minulosti, tedy naší přítomnosti, si jen posíláme vzkazy. Je na nás, zda-li si jich všímáme a řídíme se jimi.

Tudíž každá pozitivní věc, kterou od srdce učiníme, nás ovlivní v budoucnosti směrem k hojnosti.

Každou minutou v naší přítomnosti tak můžeme měnit svou naplánovanou budoucnost.

Z budoucnosti pochází i Bůh. Protože tam je řešení všeho. Tam směřujeme.“

Bůh tedy Nekonečný stvořitel je ve skutečnosti idealistickým konceptem, v absolutní dokonalosti, z něhož vyvěrá naše vlastní podstata, rozjsoucná na jednotlivé projevy nekonečného stvořitele v nás samotných.

Ačkoliv můžeme chápat, že čas neexistuje, jelikož všichni žijeme ve věčné přítomnosti, abychom tak skrze iluzi času zakoušeli nejrůznější možnosti, jak být projevem nekonečného stvořitele, stejně tak můžeme dojít k poznání, že ani věčná přítomnost jako taková nemusí existovat. Protože pokud skutečně existuje, co by ji přimělo se iluzorně rozprostírat do minulosti a budoucnosti za účelem vlastního sebepoznání?

Dneska módní „žít v přítomností“ nebo „žít přítomností“, když má někdo potřebu chytat za slovo, se tak často stává duchovní pastí, která nás udržuje ve stagnaci. Co bychom se vyvíjeli, když už vše dávno je. Jenže „dávno“ znamená připuštění existence minulosti. Dobrá, zkusíme to tedy znovu. Co bychom se vyvíjeli, když už vše je. Stále nám tam zůstává slovo „už“, které se opět pojí s vnímáním času. Takže do třetíce – co bychom se vyvíjeli, když vše je. Slovo „když“ je rovněž připomenutím existence času. Pokud definitivně odstraníme všechna příslovce a podmínky, a uložíme slova do základního tvaru, zůstane nám holá podstata – vývoj je.

Ano, vývoj je. Vývoj udává směr. Vývoj je život. Vývoj je růst. Bez vývoje není života. Prostě nic. Ve skutečnosti nic je podstatou všeho bytí, ale v našich úrovních existence je upnutí se na absolutno přeskočením či dokonce popřením, ano, musím to říci – vývoje. Když se vrátím ke svému původnímu statusu, který jsem tak ve skutečnosti stvořil dnes a nikoliv před šesti lety, chápu jej jako důkaz existence vlastního vývoje.

Díky němu jsem tak mohl dospět k poznání, že nežijeme ve věčné přítomností. Ale ve věčné budoucnosti. Tam směřujeme. Nikdy do ní nedojdeme, nikdy ji nenajdeme, protože pak by veškerý život ztratil svůj smysl. Žádný by nebyl.

Bylo by jen nic, které by nic nepohánělo do nenicoty.

Jenže my jsme, protože jsme byli a budeme.

Nejsme nic, jsme něco, jakožto výsledek evoluce, což je pouze synonymum pro Nekonečného stvořitele, kterého nikdy nemůžeme pochopit, ledaže bychom byli jím samotným. Ve skutečnosti jsme jím, ale hluboko uvnitř. Tak hluboko, že našimi smysly, nejen tělesnými, ale i duchovními jej nejsme schopni postihnout.

A proto on je a my díky němu žijeme.

Věčná sláva nekonečnému stvořiteli.

georg