Takže když se chceme naučit soucitu, nejde hned o to, abychom vnímali přesně identické pocity člověka, do kterého se chceme vcítit.

Ale abychom se snažili si je představit.

Tady ovšem nastává úskalí, abychom si to nepředstavovali podle sebe, protože se tak automaticky dostaneme opět do pasti našeho ega.

Protože se budeme pouze domnívat, jaké má druhý člověk pocity.

Jenže to nikdy nebudeme vědět, dokud jím nebudeme my sami.

A to může nastat jedině tehdy, když se vzdáme veškeré své identity, tedy ega. Jenže v tomto světě to není možné, dokud máte na sobě tělo.

Takže i ti nejsoucitnější lidé na světě budou stále na sobě nosit tělo s byť miniaturním, ale stále egem.

Jde akorát o to, že mohou a často mají své ego pod kontrolou.

Ale aby ho měli zcela pod kontrolou, musí jej také patřičně krmit.

Dělat mu radost, společníka na cestě, která pro ego vždy končí smrtí.

Máme celý život na to, aby se naše ego stalo průhledné, transcendentální.

Jako průsvitný plášť. Chrání nás před deštěm, ale nikoliv před zraněním.

Čím více jsme soucitnější, čím méně jsme egoističtí, tím více jsme zranitelní.

Proto nás vždy bolí násilí, protože víme, jakou ukrutnou bolest působí.

Ti, co plodí násilí, nejen fyzicky, ale byť jen verbálně, totiž necítí vůbec nic.

Netuší, co je to soucit.

Jsou to jen naprogramovaní roboti, kteří nás mají naučit soucitu.

Je to jejich úkol, který ale oni sami ani nechápou, protože není jejich podstatou, aby chápali sami sebe.

Je to naopak vaší podstatou, byť zapomenutou pod nánosem masek, které v této hře ve všech jejich úrovních časoprostoru nosíte.

Vzpomeňte si a procitnete.

A proto už nikdy neubližuj.

Ani tomu, co sníš.

Od tohoto okamžiku poznáte, co je to skutečný soucit, protože budete s ostatními bytostmi ve spojení.

Říká se tomu bezpodmínečná láska.

Ta ovšem neznamená, že budete vše tolerovat.

Znamená to, že naprosto chápete, proč ostatní činí to, co činí.

I když nevědí, co činí.

Ale vy to víte.

Protože cítíte.