Čím dále hranice máme, tím více chápeme, že jsme menší a menší než se nám zdá.

Na konci hry jsme tak malincí, že nám zbývá jediné: Splynout se všehomírem.

Uvědomíme si, že jsme součástí nekonečného stvořitele.

Takže když ublížíme komukoliv nebo čemukoliv mimo nás, ublížíme sami sobě.

Bytostně vnímáme, že když někdo ubližuje nám, jsme to my, kdo si sami ubližujeme.

A nyní si tento pocit vnímání empatie přesuňme do zvířete, které jde na porážku jen proto, že nám chutná smrt.

Proč nám chutná?

Dobrá i špatná otázka zároveň.

Někdo nás to naučil jako nutnost, přestože to k nutnosti přežít vůbec nepotřebujeme.

Tento falešný pud sebezáchovy mohla naprogramovat jedině bytost, která nezná soucit.

Anebo jej zná, a tím nás učí?

Silně zpochybnitelné, protože soucitná bytost neubližuje za žádných okolností.

Ani kdyby věděla, kde se ve skutečnosti nachází, protože soucítí.

Je součástí celku, protože každá část celku obsahuje celek samotný.

Není oddělená od reality kolem ní, protože plně chápe, že svět jen odráží to, co je v nás pod mikroskopem.

Vítejme ve skutečnosti, kterou tvoříme, protože tím se neustále rodíme, abychom kráčeli po cestě chápání smyslu života.

Nikdy neumřeme.

Ti, kteří to nevědí, ani tomu nevěří, žijí strachem ze smrti, protože neustále žerou mrtvoly zbytečně zavražděných zvířat, aby je jako mršiny mohly sežrat, přestože hlady neumírají.

Spí, protože nevědí, že jsou bůh.

Který nikdy neubližuje jiným i sám sobě.

Protože jinak by nebyl bohem.

Smyslem života v této realitě je naučit se strávit tento svět, který odráží to, co je v nás.

Dokud budeme mít v sobě strach ze smrti, umocněný požíráním mrtvol, nikdy tento svět nedojde míru.

A proto přejděte na veganství, protože tak posílíte mír nejen v sobě, ale i tam venku.