Podstata iluze je v tom, že nevíme, že hrajeme

Problém je v tom, že my sami nerozumíme svým životním hrám. Jejich skutečné podstatě. Jednáme na základě toho, co si myslíme, což není totéž, jako znát skutečnost. Proto taky celou realitu nazýváme iluzí.

Monoatomické prvky.
VÝPRODEJ: 50% SLEVA: MACA peruánská BIO 100 g za 75 Kč

Pokud toto přijmeme, všem nám bude lépe. Už nás nic nemůže stresovat. Jak by taky mohlo? Pokud se někdo domnívá, že i teď je stále proč se ničit, tak se prosím probuďte. Lusk:-)

Každá sebemenší zkušenost se otiskuje do našeho těla. Negativní jsou bolesti. Pozitivní zase radosti. Co když je to ale pro naši duši přesně naopak, jenže my o tom nevíme? Tato pochybnost je pouze důkazem, že my sami nechápeme, že to, co se nám ve fyzické realitě může jevit jako utrpení, se z vyšších úrovní poznání může jevit jako radostné poznání. To ovšem neznamená, že máme trpět. To by bylo špatně pochopeno. Máme být jedním. Aby ego splynulo s duší. Aby vnitřní záměr byl v souladu s vnějším a naopak. Zkrátka abychom jednali jako komplexní multidimenzionální bytosti a nikoliv jako rozpolcené osobnosti, jejichž jednotlivé části mezi sebou bojují o vedení a vzájemně se podrážejí a mentálně vraždí.

Ano, ale jak toho dosáhnout, možná se leckdo zeptá. Na začátek stačí pochopit podstatu, a sice že nejdůležitější není příčina ani následek, ale účel toho, co se nám děje. Zkrátka abychom se přestali zabývat hledáním odpovědi na otázku, co bylo dříve – zda slepice či vejce, protože právě to nás nutí uvažovat lineárně – něco se nám stalo, protože to vyplynulo z něčeho předchozího, které zase vyplynulo z něčeho jiného a tak dále.

Správná otázka má totiž znít zcela jinak. A sice proč slepice a proč vejce? Tedy proč se mi děje to, co se mi děje? Jaký to má vlastně účel?

Proto je tato realita jednou velkou iluzí, protože tuto správnou otázku si „pokládá“ málokdo. Téměř nikdo tak neví, co vlastně hraje, protože za něj hraje někdo jiný. Je zkrátka loutkou. V momentě, kdy se odpoutá od svého „pána“, stává se lidská bytost svobodnou. Cesta k osvobození ovšem nevede, pokud budeme chtít více a více. A je zcela jedno, zda-li obrazně, či skutečně. Zda-li v penězích nebo i v něčem tak prostém, jako je jídlo.

Každý nenasyta skončí špatně. Bere si totiž na dluh něco, co mu nepatří. Proč to dělá? Snaží se vzepřít stvořiteli. Chce se mu vyrovnat, místo aby s ním splynul. Typickou ukázkou nenasytnosti jsou církve, zejména pak římsko katolická. Jejich byrokratický aparát zastupuje Boha tady na Zemi, kde přece žádný Bůh není. Proč by jej jinak zastupovali? Zastupují tak pro ně neexistujícího Boha.

Jsou to největší ateisté.

Inu proto taky tak v kostelech blábolí, že tomu nerozumí ani oni sami, natožpak někdo jiný. Jejich přístup k „zázrakům“ je toho důkazem. A to se nebavíme o tom, co všechno tají, že?

Promiskuita je tak záměr, jak nás rozeštvat, protože oni se pak opět budou moci stát vůdci morálky. A budou opět kázat vodu a sami pít víno. Ostatně jako tomu bylo po celou dobu jejich existence.

A ještě jedna věc. Skutečnost, že má někdo dar, ještě neznamená, že roste. A stejně tak ten, kdo dar naopak nemá, neznamená, že neroste. Jak prosté, že? My přitom mnohem častěji obdivujeme ty, co dar mají, místo abychom věnovali svou úctu těm, kteří jej neobdrželi. Ale paradoxně i oni mají dar, jen si jej mnohdy neuvědomují. Obdrželi dar, že nedostali nic do vínku, aby se o vše ve svém životě zasloužili pouze a jen vlastní pílí. To je dar největší. Nemít žádný dar.

To všechno vede k jedinému – musíme se naučit vytvářet vlastní hry. Aby naše životy neřídilo nic, o čem jsme my sami nerozhodli. Bez ohledu na to, kým jsme byli. Nejdůležitější je, kým jsme nyní. Teď. Stačí si to jen uvědomit. Kým jsme uvnitř. A pak se teprve staneme pány své reality.

georg

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*