Na poslední večeři se pila skutečná Ježíšova krev

Nechtěl totiž, aby lidé byli mezi sebou v užším spojení, což by mu krajně znesnadňovalo kontrolu nad nimi samotnými. Co hůř, ještě by se mohli proti němu vzbouřit, což samozřejmě nemohl v žádném případě dopustit.

A stejně když označují transfúzi za dílo Satana, rovněž mají svým způsobem pravdu. Ilumináti, kteří Světlonoše (neplést se Satanem) uctívají, naopak spojení mezi lidmi potřebují, protože mají jiné nástroje, jak snadno ovládat masy. Ale to je na jiný článek někdy jindy. Důležité je, že jehovisté opět mají pravdu, jen zase nevědí proč.

Vysvětlení, jak je to vlastně s přijímáním cizí krve, nám může podat významný mystik a duchovní učitel, spisovatel, skladatel a choreograf Georgij Ivanovič Gurdžijev (1866 – 1949). A sice v jeho popisu, co se skutečně událo během poslední večeře v knize Hledání zázračného – Zlomky neznámého učení od P. D. Uspenského. Cituji:

„Ve všech křesťanských církvích, například, hraje velkou roli tradice poslední večeře Krista a jeho žáků. Jsou na ní založeny liturgie a celá řada dogmat, rituálů a svátostí. Toto bylo důvodem schizmatu, rozdělení církví, vzniku sekt.

Kolik lidí zemřelo, protože se zdráhali přijmout tu či onu interpretaci této tradice! Ve skutečnosti však nikdo nerozumí tomu, co přesně to bylo, ani tomu, co Kristus a jeho žáci toho večera udělali.

Neexistuje žádné vysvětlení, které by se alespoň přibližně podobalo pravdě, protože to, co je psáno v evangeliích, je v první řadě velmi zkresleno opisováním a překládáním a za druhé to bylo psáno pro ty, kdo vědí. Těm, kteří nevědí, nemohou vysvětlit nic, ale čím více se tomu snaží porozumět, tím hlouběji zapadají do omylu.

Jde o spojení mezi astrálními těly

Abychom porozuměli tomu, co se událo při poslední večeři, musíme nejprve znát určité zákony.

Lidé, kteří mají astrální tělo, spolu mohou komunikovat na vzdálenost, aniž by se museli uchylovat k běžným fyzickým prostředkům. Aby však taková komunikace byla možná, musejí mezi sebou nejprve ustavit nějaké spojení.

Z tohoto důvodu si někdy lidé, kteří cestují na jiné místo či do jiné země, s sebou berou něco, co patří někomu jinému, zejména věci, které byly v kontaktu s jeho tělem a jsou prosyceny jeho emanacemi a podobně.

A stejně tak si přátelé, kteří chtěli uchovat spojení s mrtvými, kdysi uschovávali předměty, které mu předtím patřily. Tyto věci za sebou takříkajíc zanechávají stopu, něco na způsob neviditelných drátů či vláken napjatých napříč prostorem. Tato vlákna spojují daný předmět a osobu, živou či v jistých případech mrtvou, které předmět patřil. Toto je lidem známo od dob nejvzdálenějšího dávnověku a také toho nejrůznějším způsobem využívali.

Pokrevní bratrství nemá jen symbolický význam

Stopy tohoto je možné najít mezi zvyky mnoha národů. Například víte, že několik národů má zvyk pokrevního bratrství. Dva nebo více lidí smísí svou krev ve stejném poháru a pak z něho pijí. Následně jsou považování za pokrevní bratry.

Ale původ tohoto zvyku spočívá hlouběji. Původně se jednalo o magický obřad k ustavení spojení mezi astrálními těly. Určité národy, například Židé, připisovaly krvi a jejím magickým vlastnostem zvláštní význam. Pokud se totiž ustaví spojení mezi astrálními těly, pak podle některých národů smrt toto spojení nezruší.

Kristus věděl, že musí zemřít. Bylo tak rozhodnuto předem. Věděl to on a věděli to jeho žáci. A každý také věděl, jakou úlohu má sehrát. Zároveň si však přáli navázat s Kristem trvalé spojení.

A právě za tímto účelem jim dal krev, aby ji vypili, a maso, aby ho snědli. Nebyl to žádný chléb a víno, ale skutečné maso a skutečná krev.

Poslední večeře byla magickým obřadem, který má, podobně jako pokrevní bratrství, nastolit spojení mezi astrálními těly. Ale kdo v současných náboženstvích o tom ví a kdo rozumí tomu, co to znamená? To vše bylo již dávno zapomenuto a všechno dostalo docela jiný význam. Slova zůstávají, ale jejich smysl je dávno ztracený.“ (amb)

Dodatek P. D. Uspenského: Pro mnoho lidí bylo to, co Gurdžijev řekl o Kristu a poslední večeři, odpuzující, jiní v tom naopak cítili jakousi pravdu, které by nebyli schopni dosáhnout sami.