Keltské mýty a pověsti – bohové a bohyně

Neměli by mít křesťanští mnichové výčitky kvůli uchovávání pohanských příběhů? Očividně ne. Svatý Patrik, který do Irska v roce 432 přinesl křesťanství, o těchto dávných příbězích pochyboval, dokud mu jednoho dne ve zjevení nebylo řečeno, aby tyto příběhy respektoval a zaznamenal

Božstva

Některé mýty byly vlivem křesťanství pozměněny, zvláště ty zaznamenané ve Walesu. Některé konkrétní prvky keltských mýtů však zabránily tomu, aby tento osud potkal i další mýty: konkrétně způsob, jakým byla božstva antropomorfizována (byla jim dána lidská podoba), takže na rozdíl od řeckých mýtů nejsou přirozeně náboženské.

Díky tomuto prvku mohly představovat menší riziko pro novou křesťanskou víru.

Bůh Lugh

Antropomorfizace je zřetelná u boha Lugha, po kterém je pojmenován irský letní festival Lughnasad. V prvních irských mýtech je jednoznačně bohem. Jako takový se považuje za zachránce Tuatha dé Danann, předchůdců Milesianů a Galů. Když žádal o vstup do paláce krále Nuady Stříbrné ruky v Taře, oznámil na oplátku své dovednosti – „kovář, válečník, hudebník, básník, učenec…“. Vždy mu byl odepřen vstup, než upozornil na to, že nikdo jiný v sobě tyto dovednosti nekombinuje tak, jako on.

Ve sbírce Mabinogion, hlavním zdroji anglických mýtů, se Lugh stává ještě více člověkem – Lleu Llaw Gyfes, synovec (a možná syn) kouzelníka Gwydiona. Je schopný a chrání jej kouzla, ale není zjevně bůh: ve skutečnosti to v jednom okamžiku vypadá, že je smrtelník.

Dagda, otec bohů

Lugh sdílí některé rysy s bohem Dagda, velmi prominentní postavou v mýtech Tuatha dé Danann. Podobně jako Lugh je silný a všemocný.  Přesto je často představován jako spíše komická osoba s krátkou tunikou, která nezakrývá ani jeho pozadí, a s palcátem tak velkým, že ho s sebou musel vozit na kolečku.

Dagda má obrovskou kouzelnou moc a vlastní harfu, která k němu na povel přiletí, a nevyčerpatelný kotlík, který oživuje mrtvé válečníky (jsou však poté němí, možná proto, aby toho neprozradili moc o posmrtném životě).

Bohyně

Tito bohové byli sice mocní, avšak keltské bohyně byly snad ještě mocnější. Byly úzce spjaty se zemí a zdá se, že každá z nich představovala jeden aspekt všeobjímající bohyně. Jejich spojení s ročními obdobími, plodností a smrtí může částečně vysvětlovat, proč na sebe jediná bohyně často bere tři formy, či aspekty – obvykle dívka, matka a bába.

Keltské bohyně mohly darovat život, ale mezi jejich temné stránky patřily i sex a smrt, které jsou v keltské terminologii součástí cyklu života. Nejmocnější irskou bohyní je Morrigan se zrzavými vlasy a schopností měnit podobu, o které se tvrdí, že byla milenkou Dagdy.

Zdroje mýtů

Dochované keltské mýty pochází ze Skotska a Irska, které v té době byly velmi blízké, z Walesu (ačkoliv mnoho z nich v ústní podobě pochází z východnější oblasti) a z Bretaně. Z oblastí pod římským vlivem, jako je Galie, se žádné mýty nedochovaly. Zdá se, že v latině sepsány nebyly.

Největší počet mýtů pochází z Římany nedotčeného Irska, přestože mnoho materiálů bylo zničeno Vikingy. Zde je irská pověst s názvem „Dagdova harfa“:

Dagdova harfa

Příběh se týká nejstarších irských keltských bohů, první generace Tuatha dé Danann, kteří museli odrazit útok Firbolgů a Formorianů. Jejich příběhy jsou zachyceny ve sbírce „Lebor Gabála“, „Kniha invazí“.

Rod světlovlasých lidí Tuatha dé Danann dorazil do Irska jako mlha nad vodami a přinesl kouzelné dary. Mezi nimi byly lia fail – korunovační kámen, Lughův oštěp, Nuadův meč a veliký Dagdův kotel, o kterém se tvrdilo, že dokáže navrátit život.

Dagda byl znám jako dobrý bůh a v té době byl bohem nejvyšším. Kromě svého kotle měl i harfu, která byla poznamenána bitvami a vyrobena z dubu. Byla bohatě zdobená, jedna z rytin zobrazovala dvouhlavou rybu, která se vinula kolem zakřiveného sloupu a v očích měla zasazené drahokamy. Přestože ho doprovázel harfista, Uaithne, uměl také hrát.

Harfu u sebe Dagda nosil vždy – bral si ji s sebou i do bitvy. A tak jednou Dagda zjistil, že po druhé bitvě na planině Mag Tuireadh (také známé jako Moytura), že Formoriané zajali harfistu i s jeho harfou a odvedli je, když se dali na útěk. Nadmíru rozzuřený se za nimi vydal se svým synem Aengusem Ogem, aby ji získal zpět.

Tajně se přiblížili k jejich táboru a zanedlouho uslyšeli zvuky z jídelny, kde večeřel Bres, formorianský král. Jak se blížili ke dveřím, začínali skrz kouř a oheň svíček rozeznávat obrysy staré harfy visící na stěně. Dagda poté směle vstoupil a přivolal harfu svým zpěvem:

Pojď, Daurdablo, tak sladce šeptající,

Pojď, Coir-cethair-chuir, čtyřrohý ráme harmonie,

Pojď léto, pojď zimo,

Z úst harf a dud!

Stará harfa okamžitě přiletěla k jeho rukám a cestou přes jídelnu zabila devět mužů. Všichni byli v šoku a sálem zavládlo ticho. Aniž by promluvil, přiložil Dagda ruce k harfě a zahrál na ni tři vznešené tóny Irska. Nejprve zahrál goltrai, tón pláče, takže všichni přítomní začali truchlit a naříkat nad svou porážkou. Poté zahrál geantrai, tón veselí, a všichni společníci vypukli v smích a opilecké bláznovství. Nakonec zahrál suantrai, tón spánku, po které všichni válečníci upadli do hlubokého spánku. Na to Dagda a Aengus Og tábor opustili stejně tiše, jak přišli, a odvedli s sebou Uaithnea i harfu.

Komentář

Tuatha dé Danann

Tuatha dé Danann byli potomci velké bohyně Dany. Jsou vyobrazování jako kouzelné bytosti, které později přemohli Milesiané a dovolili jim usadit se v podzemí v Sidhe, neboli Vílím kopci. Povídá se, že do Irska přicestovali jako mlha, ale jde pouze o básnický odraz skutečnosti, že po připlutí rituálně spálili své lodě, aby už nikdy nemohli odplout.

Dagda

Dagda byl vůdce Tuatha dé Danann, ale protože byl daleko neotesanější než jejich ostatní bohové, mohlo se jednat o pozůstatek mnohem staršího božstva. To dokládá i fakt, že nosí velký palcát. Stejně jako Lugh tvrdí, že má mnoho dovedností. Tomu napovídá jeho jméno, Dobrý bůh: pro Kelty „dobrý“ znamená „zručný“ a Dagda je vyobrazován jako skvělý hudebník s řadou dalších magických a bojovných dovedností.

Má také ohromnou chuť k jídlu: dříve, v bitvě na Mag Tuireadh, ho Formoriané donutili sníst ohromnou porci ovesné kaše připravené v jeho vlastním kotli. Dagda se však nezaleknul a vše snědl. Měl tak plné břicho, že mu čouhalo zpod tuniky.

Dagdu lze považovat za starověkého otce bohů, který byl symbolicky spjat s velkou matkou bohů skrz jeho veliký kotel se schopností regenerace. (Kotel Dagdy se stal předchůdcem Svatého grálu krále Artuše.) To, že ovládal několik řemesel, navíc dokazuje, že Keltové neomezovali moc bohů na jednu dovednost nebo vlastnost.

Tři vznešené tóny

Tyto tóny souvisejí s třemi syny, které Uaithne, harfista Dagdy, zplodil s bohyní Boann. Po porodu nejstaršího syna, Goltraigese, cítila bolest. U druhého syna, Gentraigese, radost. A po porodu nejmladšího syna, Suantrese, cítila obrovskou únavu. Všichni tři byli harfisté a představovali tři hlavní účinky, nebo tóny, hudby.

Moc hudby

Hudba pro Kelty byla velmi důležitá, protože věřili, že má kouzelnou moc. Názvy tří vznešených tónů končí na „-trai“, což znamená kouzelník. Hudba tedy mohla magicky přivolat nebo ovládat pocity. Rovněž mohla posluchače přenést do země snů a předtuch či přinést klid a zapomnění. Byla nedílnou součástí života po životě.

Zvuk líbezné hudby vítal každého, kdo do tohoto místa vstoupil, často ji zpívali magičtí ptáci. Tyto ptáky přitahovala harfa se stříbrnými strunami, kterou Aengus Og, podobně jako Apollo, používal k tomu, aby je očaroval. Jeho harfa byla považována za zvláště kouzelnou. Vlastnili ji a hráli na ni bohové. Byla oblíbeným doprovodem při vyprávění starých příběhů, protože dokázala navodit různé pocity a nálady a také doprovázela přednášené básně. Proto se očekávalo, že každý bard umí na harfu hrát. Harfa s potrhanými strunami později symbolizovala strasti Irska. Nakonec se magická hudba této harfy uchýlila spolu s Tuatha dé Danann do Vílího kopce. Má se za to, že některá evokující irská hudební díla mají původ v melodiích, které doprovázely vílí radovánky.

zdrojový článek: www.livingmyths.com

překlad: Siw