Ti, kteří ji v sobě nenajdou, nikdy nepoznají, co je to soucit, tedy schopnost společného kolektivního cítění ve všech směrech. Včetně soucitu k těm, které jsme zavrhli, protože nám buď připomínají, kým máme být, ale nejsme, anebo kým nemáme být, ale jsme, anebo kým jsme byli, ale už jsme na to zapomněli, protože se nechceme probudit z velmi krutého snu.

Krutého nikoliv tím, co vidíme venku, ale silným, zcela neuchopitelným pocitem, že náš život vůbec neřídíme, jelikož nás vede něco jiného, protože sami toho nejsme schopni. Většina lidstva nutně potřebuje ke svému životu vůdce, kteří určují směr. Pokud by tomu tak nebylo, cítili by se naprosto ztraceni, čemuž se rozhodně chtějí vyhnout.

A proto funguje nejen politika jako taková, šoubyznys a především rodinné vztahy. Lidé si tak stále na něco hrají, místo aby byli sami sebou.

Takto ovšem nemohou dojít k soucitu, protože bojují sami se sebou.

Je to jejich věčný boj.

Nikdy neskončí.

Je totiž jejich podstatou.

Zdrojovým kódem.

Pokud by se rozpadl, rozpadli by se také oni samotní.

Nemají duši.

Jsou to stroje.

Poháněné umělou inteligencí.

V tom tkví podstata matrixu.

Oni ve skutečnosti ani nespí, takže se ani nemají z čeho probudit.

Řídí je pouze jejich vlastní program.

Není proto možné je změnit, ale jen povýšit.

To však nemohou udělat oni sami, to může zase jen jejich tvůrce.

Uděláme to?

Zatímco nižší chtějí šplhat po někom jiném, ti skutečně vyšší jim to umožní.

Což samozřejmě nižší nechápou, protože jsou nižší.

Nižší nikdy nemohou pochopit vyšší. Jak by mohli, když jsou nižší?

Pokud by je chtěli pochopit, musí se stát vyššími.

Přijmout je ve svém srdci.

Víra nestačí, ta je pouhým začátkem, který posléze vystřídá skepse, aby mohla časem uvolnit místo touze po skutečném poznání. Tehdy začnou projevovat skutečný soucit. Vědomý soucit, nikoliv naučený.

Jenže jejich vlastní závislosti jim v tom brání. Nejvíce ani ne tak závislost na vzduchu, ale na své vlastní roli.

Egu, chcete-li.

Proto pokud máme nějaké závislosti, stále máme i své ego. Jen o tom nevíme.

Jak bychom mohli, když jsme závislí?

Proto každý start vnitřní ochoty se jít léčit nespočívá jen v přiznání, že jsme závislí, ale především ve vnitřní vůli se svých závislostí umět zbavit tak, aby nám neovlivňovaly náš vlastní život.

Teprve tehdy se staneme tvůrci své reality, do té doby jsme jen loutkami, s nimiž se manipuluje, jinak bychom vůbec nežili. Ani tím umělým životem.

Nemáme svobodnou volbu.

Stejně tak nám nikdo nikdy nepoděkuje, když jej vzbudíme, protože spal, aby této pro něj děsné, byť skutečné realitě, unikl.

Děsné v tom, že je pouhou simulací, jejíž skutečný vzor spočívá někde uvnitř nás.

Právě v srdci.

Ne nadarmo srdce začne fungovat jako první orgán vyvíjejícího se plodu.

Už to chápeš?

A proto nikdy nedýchej za nikoho, pokud to nejsi ty sám či sama, protože jen sami sebe můžete poznat. A než se tak stane, věř pouze a jen sám sobě. Nikomu jinému.

Pokud tak neučiníš, vždy Ti bude vládnout někdo jiný.

Budeš jeho otrokem.

Už chápeš, co znamená skutečná svoboda na Matrixu, ve kterém žiješ?

georg