Jak vzniká pokřivené vnímání vlastní reality 2

Diapozitivy působí dvojím způsobem. Na jednu stranu zkreslují představy člověka o jeho místě na světě a o vztahu jeho okolí k němu, na druhou stranu zkreslují jeho představy o vnějším světě. U každého z nás se prosazuje zejména tendence vidět kvality vlastního diapozitivu ve všech lidech, již nás obklopují. Člověku se například některé jeho vrozené vlastnosti nelíbí, a tak se je snaží schovat co nejdále, aby je sám neměl na očích. Jenže nepěkný diapozitiv zamaskovat nelze, ten sedí v hlavě a koná svou práci. Dotyčnou osobu pak postihuje iluze, že ostatní přemýšlejí a postupují taktéž jako ona. Jestliže se jí tedy na sobě některé vlastnosti nelíbí, má tendenci vidět totéž u ostatních neboli navěšovat na ně své projekce.

Monoatomické prvky.
VÝPRODEJ: 50% SLEVA: MACA peruánská BIO 100 g za 75 Kč

Výrazem projekce označujeme situaci, kdy se nespokojenost sama se sebou, zahnaná do podvědomí, vyšplíchává na ostatní. Za některé špatné stránky se nám nechce hubovat sebe sama, proto inklinujeme k tomu, že vysledováváme totožné stránky osobnosti u ostatních. Lidé docela milerádi peskují druhé za to, co se jim nelíbí na sobě. I vy sami jste to dělali, aniž byste si to uvědomovali. Což samozřejmě neznamená, že pokud někdo někoho z něčeho obviňuje, že by musel to něco taky vlastnit ve svém rejstříku. Avšak často tomu tak bývá.

Zkuste sami provést pozorování. Pozice strážce při hrách na role vám umožní, abyste snadno stanovili, kdy se kdo snaží navěsit na vás svou projekci. Snaží-li se vás z něčeho neprávem obvinit nebo vám připisují cizí vlastnosti, položte si otázku, zda daný obviňovatel neproslul právě tímtéž, co se snaží přisoudit ostatním účinkujícím. S největší pravděpodobností to tak bude, poněvadž platí, že pokud vy to něco v sobě skutečně netušíte, znamená to, že obviňovateli se v hlavě usadil diapozitiv, který vysílá prostřednictvím projekce svůj obrázek.

Co tvoří základ diapozitivu? Na jakém filmu je zachycen? Na důležitosti. Pokolikáté už se k ní vracíme. Vlastní vzhled vás znepokojuje pouze tehdy, jestliže je pro vás důležitý. Takový diapozitiv táboří ve vaší hlavě, ale u ostatních se – pokud jim váš vzhled také nepřipadá důležitý – nevyskytuje. Škaredost člověka se pro ostatní stává obvyklou dekorací proto, že pro ně nehraje roli. Pouze nositel mimořádného vzhledu se jí trápí a vnímá ji jako závažnou skutečnost. Vzhled by měl být zkrátka neobvyklý, ale nic víc. Z neobvyklého zjevu nedělá šerednost nic jiného než právě diapozitiv důležitosti.

Proslulý francouzský malíř Henri de Toulouse-Lautrec si v dětství zlomil obě nohy tak nešikovně, že na celý život již zůstal mrzákem. Během dospívání ho jeho znetvoření sice velmi skličovalo, jenže s přibývajícími roky se fyzická nedokonalost projevovala stále zřetelněji, takže trpěl čím dál víc. V konečném výsledku se přežívání z důvodu nedokonalosti dostalo do nejvypjatějšího bodu a Lautrec se s nevyhnutelným osudem smířil. Vykašlal se na znetvoření a žil dále. Jakmile se zbavil důležitosti, ukončil existenci dotyčného diapozitivu a úspěch se k němu obrátil čelem. Malíř si začal užívat velkého úspěchu u žen, nemluvě o tom, jak bleskurychle se mu podařilo zrealizovat jeho talent. Stal se jedním ze zakladatelů vynikajícího kabaretu Moulin Rouge v Paříži a ženy ho velmi milovaly – jak jistě chápete – nejen kvůli jeho obrazům.

Diapozitivy vznikají, jestliže vybavíte nadbytečným významem to, co si o vás myslí ostatní. Jestliže mínění lidí kolem sebe přesně neznáte a přitom je pro vás velmi důležité, počítejte s tím, že se vám v hlavě na sto procent zasel odpovídající diapozitiv a začíná klíčit. Diapozitiv představuje plod představivosti a v tom smyslu jej lze považovat za iluzi. Tato iluze však na život člověka vykazuje aktivní vliv. Jde o ten případ, kdy vnější záměr působí na škodu mimo vůli rozumu.

Negativní diapozitiv zpravidla plodí jednotu duše a rozumu a vy již víte, že vnější záměr v daném případě funguje dokonale spolehlivě. Uchvacuje vlastníka negativního diapozitivu a přenáší ho do sektoru, kde se negativní aspekt ukazuje v plné síle. Přesun se neodehrává náhle, ale postupně a trvá bez přestání celou dobu, dokud snímek hnízdí v hlavě. Bezvýznamné detaily, jež člověk v samém počátku naházel následkem důležitosti na negativní diapozitiv, se projevují čím dál ostřeji a rozkvétají do nejrozvitější krásy. Zmíněnému jedinci se nelíbí jeho korpulentnost, načež ještě více tloustne, vadí mu mateřské znaménko a ono se rozrůstá, považuje se za méněcenného a jako naschvál o tom získává stále nová potvrzení, dělá si starosti s tím, že není atraktivní, a tento pocit se dále vyostřuje, mučí ho pocit viny a na hlavu se mu sype jeden trest za druhým.

Události se tímto způsobem vyvíjejí tak dlouho, dokud člověk nepřestane přikládat diapozitivu velký význam nebo se nepřeorientuje na vytvoření pozitivního snímku. Jakmile se důležitost vytratí, negativní diapozitiv ztrácí svůj základ, rozplývá se a přestává fungovat.

Je třeba, abyste si vytvořili a zformovali diapozitiv, který bude pozitivní a barevný, a uvidíte, že funguje stejně spolehlivě jako původní negativní. Ukažte sami sobě kladné stránky vlastní osobnosti, představte si sami sebe v nejlepším světle a lidé vás budou vnímat také tak. V tom se skrývá další kladná vlastnost diapozitivu, již lze a je záhodno využít.

z knihy Ovlivňování reality II: Šum ranních hvězd od Vadima Zelanda, vydané nakladatelstvím Eugenika v roce 2006

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*