​Máme pouze dvě volby – buď půjdeme jako zdatní provazochodci po ní a tím pádem budeme stoupat anebo se tvrdohlavě rozhodneme svůj život od základů měnit. Což ale znamená, že budeme ručkovat jako na laně tak dlouho, dokud se neunavíme a nespadneme dolů.

Musíme si uvědomit, že systém, do něhož jsme se narodili, nám dává velmi omezenou volbu. I když se budeme snažit svou duši ze spárů matrixu osvobodit, jsme na něm závislí více než si dokážeme připustit.

Celá lidská matrice je totiž navržena velmi geniálně tak, že z ní není možné opustit útěkem, ale pouze aklimatizací, i když Vám kdejaký vykutálený guru včetně vlastního ega bude možná tvrdit opak.

Je toho mnoho, co nás svazuje, ale jedna věc je nejdůležitější:

od svého narození jsme bytostně spojeni se svými rodiči.

Až do jejich smrti a také po ní. Vše, co se děje v jejich životech, nevědomě posílají nám do našeho. A naopak. Všechny strasti a radosti si navzájem vyměňujeme a zároveň si tak ovlivňujeme zdraví. Genetika v tom hraje pouze roli nosiče, který se oživuje neviditelným spojením prostřednictvím našich zážitků a životních zkušeností.

Zapomeňte na všechny zlé bytosti, duchy a jiné naší podvědomou myslí stvořené egregory, jejichž zdroj síly pochází přímo z nás. I když je nejrůznějšími rituály eliminujeme, stále tady bude naše spojení s vlastní rodinou.

Ne nadarmo bible říká, cti otce svého i matku svou. Církve z toho sice učinila nástroj poslušnosti, přelívající se z generace na generaci, ale původní podstata je zcela jinde. Máme být v láskyplném souladu se svými rodiči s plným přijetím odpuštění za všechny domnělé křivdy, kterých se na nás od našeho dětství dopustili. Činili tak nevědomě, protože zažili křivdy od svých rodičů a ti zase od svých a tak dále až do devátého kolena.

Nemůžeme obecně čekat, že si s kýmkoliv najednou odpustíme navzájem, což se stává pouze mezi zcela vědomými bytostmi. Tím spíše, že odpustíme tehdy, až se omluví ten druhý, který ale netuší, proč by se měl omlouvat. Obzvlášť když se jedná o naše rodiče. Proč se tak děje?

Děti se rodí vždy duchovně vyspělejší než jejich rodiče.

A proto musíme my moudřejší děti odpustit svým rodičům, protože jedině tak mohou k odpuštění vůči svým dojít také oni. Jinak si zaděláváme na celoživotní problém, který dále přenášíme na své potomky a ti pak zase na své děti.

Co se nám děje, když nejsme schopni odpuštění

1) Pokud si dcera nerozumí se svým otcem, bude mít problémy rozumět si s každým mužem.

2) Pokud si syn nerozumí se svou matkou, bude mít problémy rozumět si s každou ženou.

3) Pokud si dcera nerozumí se svou matkou, bude mít problémy si rozumět s každou ženou.

4) Pokud si syn nerozumí se svým otcem, bude mít problémy si rozumět s každým mužem.

Zásadní otázka – je možné se naučit odpouštět? Ano

Jsou tyto 4 různé SCÉNÁŘE nutně špatné, když jako duše zažíváme také nepříjemné stránky nekonečného života? Třeba nás tento způsob života baví.

Pokud nám však tato role již nic neříká, můžeme ji změnit výše zmíněným odpuštěním.

Pokud nevíte jak, zkuste si představit sami sebe jako RODIČE svých RODIČŮ ve stejném věku, když vás měli vaši RODIČE.

Pokud se Vám nyní zatočila hlava, ale přesto jste to ustáli, bravo, jste empatičtí, protože jste schopni se podívat na svět jinýma očima.

Dalším krokem bude najít v sobě odrazy svých rodičů a s láskou je přijmout jako naše integrální součásti. Včetně toho, čím nám ukřivdili.

Pak budeme schopni odpuštění.

Následně se přehoupneme na spirále nahoru a půjdeme po její svrchní části. Už nebudeme ručkovat. Sice stále musíme jít obezřetně, abychom nespadli, ale už nás to nestojí tolik energie. Staneme se mistry svého života.

georg