Problém mysli a těla se během uplynulých dvou desetiletí těšil velkému návratu pod novými názvy. Obecně je známý jako „tvrdý problém“ vědomí. S tímto termínem poprvé prorazil filozof David Chalmers z Newyorské univerzity v dnes již klasické vědecké práci z roku 1995 a v knize Vědomá mysl: Hledání základní teorie z roku 1996. Přesuňme se do současnosti. Můžeme se sami sebe ptát: Skutečně hippies tento problém vyřešili? Je všechno vibrace?

Společně s mým kolegou Jonathanem Schoolerem (Kalifornská univerzita v Santa Barbaře) si myslíme, že v podstatě ano. Vycítili, že vše je o vibracích. V průběhu uplynulého desetiletí jsme rozvinuli „rezonanční teorii vědomí“, která předpokládá, že rezonance – jinými slovy synchronizovaná vibrace – je podstatou nejen lidského vědomí, ale obecněji celé fyzikální reality.

Vibrace je úplně ve všem

V čem tedy měli hippies pravdu? Inu, souhlasíme s tím, že vibrace a rezonance jsou klíčovými mechanismy lidského vědomí. A obecněji i toho zvířecího. A jak vysvětlím níže, jsou základním mechanismem všech existujících interakcí.

Veškeré věci ve vesmíru jsou neustále v pohybu. Vibrují. Dokonce objekty, které vypadají jako nepohyblivé, ve skutečnosti vibrují, oscilují a rezonují na různých frekvencích. Rezonance je druh pohybu určeného oscilací mezi dvěma stavy. A koneckonců i veškerá hmota je pouze vibrace různých skrytých sfér.

Zajímavý fenomén se objevuje ve chvíli, kdy se různé vibrující věci či procesy dostanou do vzájemné blízkosti. Po krátkém čase začnou často vibrovat společně na stejné frekvenci. Občas se „synchronizují“ takovým způsobem, který se může zdát záhadný. Dnes to popisujeme jako fenomén spontánního sebeuspořádání.

Studium tohoto fenoménu vede k potenciálně hlubokému pochopení povahy vědomí a obecněji celého vesmíru.

Všechny věci rezonují na určité frekvenci

Stephen Strogatz ve své stejnojmenné knize z roku 2003 vyjmenovává různé příklady z fyziky, biologie, chemie a neurovědy, aby objasnil to, čemu říká „sync“ (synchronie):

• světlušky jistých druhů rozsvěcují svá světýlka synchronně ve velkých hejnech způsobem, který je těžké vysvětlit tradičními přístupy
• v lidském mozku se při specifických frekvencích může objevit rozsáhlá neurální aktivita. Předpokládá se, že vědomí savců je obvykle spojeno s různými druhy synchronizace neuronů
• lasery vznikají při vyzařování fotonů o stejné síle a frekvenci
• otáčení Měsíce kolem vlastní osy je přesně synchronizováno s jeho oběhem kolem Země tak, že vidíme stále stejnou měsíční stranu

Rezonance je skutečně univerzální fenomén, který je podstatou tendence k sebeuspořádání, jež nám někdy může připadat záhadná.

Pascal Fries, německý neurofyziolog na Ernst Strüngmannově institutu ve své hojně citované dvacetileté práci objevil způsoby, jakými spolu různé elektrické vzorce, obzvláště gama, theta a beta vlny, spolupracují v mozku. A utvářejí tak různé druhy lidského vědomí.

Tyto názvy odkazují na rychlost elektrické oscilace v různých oblastech mozku tak, jak je lze změřit elektrodami umístěnými na povrchu lebky. Gama vlny jsou typicky definovány jako 30-90 cyklů za sekundu (Hertzů, Hz), theta jako 4 až 7 Hz rytmus a beta jako 12,5 až 30 Hz. Hranice však nejsou pevně dané a u každého živočišného druhu jsou trochu posunuté.

Theta a beta jsou tedy významně pomalejší než gama vlny. Všechny tři však spolupracují nebo se alespoň vzájemně podporují (přesný vztah mezi vzorci elektrické mozkové aktivity a vědomím je stále námětem debat) při vytváření různých druhů lidského vědomí.

Základem je synchronizace neuronů

Fries nazývá svůj koncept „komunikace prostřednictvím koherencí“ (communication through coherence, CTC). Pro Friese je vše o synchronizaci neuronů. Synchronizace z hlediska sdílených elektrických oscilačních frekvencí umožňuje hladkou komunikaci mezi neurony a skupinami neuronů. Bez koherence (synchronizace) jsou vstupní signály přicházející v náhodných fázích cyklu vybuzení neuronu při komunikaci neúčinné nebo alespoň méně účinné (Fries, 2015).

Naše rezonanční teorie vědomí staví na práci Friese a mnoha dalších a její obecnější přístup může pomoci vysvětlit nejen vědomí lidí a savců, ale také vědomí v širším slova smyslu. V metafyzické rovině zároveň spekulujeme o povaze vědomí jako o obecnějším fenoménu veškeré hmoty.

Jsou všechny věci aspoň trochu vědomé?

Na základě pozorování entit, které nás obklopují – od elektronů po atomy, molekuly, bakterie, trepky, myši, netopýry, krysy atd. – můžeme říci, že na všechny lze nahlížet jako na alespoň trochu vědomé. Napoprvé to zní divně, ale „panpsychismus“ – směr, který tvrdí, že s veškerou hmotou je spojené určité vědomí – s ohledem na povahu vědomí vědecká komunita stále více přijímá.

Panpsychisté argumentují tím, že vědomí (subjektivita) nevzniká. Místo toho je od počátku spojené s hmotou a obráceně (jsou to dvě strany téže mince), avšak vědomí v podobě, v jaké je spojené s většinou hmoty ve vesmíru, je obecně velmi jednoduché. Například elektron nebo atom mají jen malé vědomí. A jak se hmota stává složitější, stává se složitější i vědomí a obráceně.

Biologický organismus využil pákového mechanismu k rychlejší výměně informací prostřednictvím různých biofyzikálních drah, včetně elektrických a elektrochemických. Tyto rychlejší informační toky umožňují více úrovní vědomí v makrosvětě, než u struktur podobné velikosti jako jsou balvany nebo hromada písku. A to jednoduše proto, že mají významně vyšší propojenost a proto jsou v biologických strukturách “pokročilejší” než balvan nebo hromada písku.

Balvany a hromady písku mají pouze termální dráhy s velmi omezenou šířkou pásma.

Od primitivního vědomí ke komplexnímu

Balvany a hromady písku jsou “pouhými souhrny” nebo zkrátka uskupením většího počtu entit s primitivním vědomím (pravděpodobně pouze na atomární nebo molekulární úrovni). Na rozdíl od kombinací mikrovědomých entit, které se slučují v makrovědomé entity vyšších úrovní, což je typickou známkou biologického života.

Druh komunikace mezi rezonujícími strukturami je tedy klíčem k rozvinutí vědomí nad úroveň jeho primitivních forem, jež nacházíme u základnějších fyzikálních struktur.

Ústřední myšlenka našeho přístupu je následující. Konkrétní spojitosti, které umožňují vznik makrovědomí jsou výsledkem působení sdílené rezonance mezi mnoha mikrovědomými prvky. Rychlost přítomných rezonančních vln je limitujícím faktorem, který určuje velikost každé vědomé entity.

Jak se sdílená rezonance šíří do stále většího množství složek, jimi tvořená vědomá entita se stává větší a složitější. Takže sdílená rezonance v lidském mozku dosahující například gama synchronizace zahrnuje mnohem větší počet neuronů a neurálních spojení, než v případě samotných beta nebo theta vln.

Na všech úrovních jsou rezonující struktury

Naše rezonanční teorie vědomí se pokouší poskytnout sjednocený rámec, který zahrnuje neurovědu a studium lidského vědomí. Ale také zásadnější otázky neurobiologie a biofyziky. Dostává se k podstatě rozdílů, které jsou důležité, pokud jde o vědomí a vývoj fyzických systémů.

Vše je o vibracích, ale je to také o druhu vibrace a co je nejdůležitější – je to o sdílení vibrací.

Tam Hunt