Své přátele nejíme, nejsme totiž kanibalové

Samozřejmě všechno nebylo naráz. Už před mnoha lety jsme nezávisle na sobě, protože jsme se ještě neznali, byť jsme prvních dvacet let svého života bydleli pár bloků od sebe, postupně z masa ubírali. Nejdříve hovězí, protože nám bylo líto krav, pak vepřové, kuřecí, až nám společně zbylo jen rybí. Onen osudný moment už znáte.

Ale nezůstali jsme na místě. Přešli jsme na syrovou rostlinnou stravu. Dva roky jsme na ní vydrželi. (S mou odbočkou k fruitariánství až k přechodu na pránu. Ale v určitém momentu, přesně si jej pamatuji v jedenáctém dni přechodu, jsem pochopil, že se musím vrátit zpátky. Zpátky k jídlu, nejdříve opět jen k ovoci a k oříškům, pak k raw food pozn. amber). Stoprocentní syrovou stravu jsme společně opustili po druhé zimě, kdy nám začalo být opravdu chladno a začala trpět slezina. Pochopili jsme totiž, že vitariánství je super životní styl, který nás osvobodil, vyčistil a zbavil nemocí. Ale dlouhodobě nešlo držet v našem mírném pásmu, kde se střídají roční období.

"Zákusky" opravdu jen svátečně

Dnes nejsme ani stoprocentní vegani. Občas si uděláme něco na přepuštěném másle nebo si dáme někdy svítící vajíčka od domácích slepiček. Už nemusíme být striktní jako v začátcích, kdy na vás okolí mentálně tlačí, abyste toho nechali. Dnes jsme v situaci, kdy víme, že už zpátky nespadneme. Zkrátka zákusek se pro nás už nikdy nestane denním jídlem.

Ale jsme hrdí vegetariáni. Ba co více, v dnešní době nás to vyloženě baví, protože je toho tolik co jíst. Je přitom jedno, zda naše jídlo pochází z vlastní kuchyně anebo od oficiálního výrobce. Stačí jen otevřít lednici u nás v obchodě a svačina na cestu do hor je více než bohatá. A chutná.

Je každého rozhodnutí nejíst maso. Nicméně z vlastní zkušenosti můžeme říct, že je nám mnohem lehčeji. Hlavně v duši.

Ale chápeme, že každý není toho schopen. Proto musí jíst maso i nadále.

Těmto lidem na naší prodejně říkáme, že je to v naprostém pořádku. Radíme jim, ať se ale zeptají svých prarodičů nebo i rodičů, jak často měli v dětství na talíři maso. Když jsem se dotázal své téměř devadesátileté babičky, podívala se na mne s podivem: “No přece jednou týdně – v neděli.“ A odkud měli maso, jsem se ani nemusel ptát. Z vlastních zvířat. Věděli velmi dobře, kde se pásla, co jedla, čím se léčila a jak umřela. A proč musela odejít z tohoto světa. Aby nasytila hladové krky.

Dnes hlady netrpíme. Rostlinná říše nám dává tolik jídla, plného veškerých nutných živin, že maso nepotřebujeme. Naši předkové, když přišla doba ledová, jíst maso začali, protože jim nic jiného nezbývalo.

Naštěstí už nejsme ve stejné situaci. Plně si to uvědomujeme. A proto jsme hrdí vegetariáni, protože máme rádi Zemi, jejíž půda nám dává výživy naprostý dostatek. A to nás v srdci hřeje.

amber a lenkita