Rupert Sheldrake: Materialismus je vědecký klam

Nemůžeme se bavit o tak důležitých tématech týkajících se těla a mysli, jako jsou vědomí nebo původ života, pokud budeme na hmotu nahlížet ve stylu 17. století, jako by šlo o mrtvou, inertní věc, neschopnou stvořit život. A rozhodně nemůžeme nadále předstírat, že věříme, že naše vlastní zkušenosti – zdroj veškerého našeho myšlení – je pouhou iluzí, což by musela být pravda, pokud by ta mrtvá, cizí věc byla skutečně jedinou realitou.

Potřebujeme nový přístup v otázce propojení mysl-tělo; mapu, která uznává obrovské množství věcí ve světě a kontinuitu evoluce. Musíme nějakým způsobem najít jiné, realističtější způsoby chápání lidských bytostí – a ostatně i zvířat – jako aktivních celků, než jen předstírat, že se jedná o bezvýznamné balíky chemických prvků.

Rupert Sheldrake, který již dlouho volá po tomto vývoji, vysvětluje tuto potřebu ve své nové knize. Ukazuje, jak materialismus postupně nabírá podoby jakési protikřesťanské víry – ideologie, spíše než vědeckého principu, prohlašující pravomoc diktovat teorie a vetovat dotazy k tématu, které se jí nehodí, jako např. neortodoxní medicína, natož teprve náboženství.

Ukazuje, jak naprosto cizí je tento statický materialismus moderní fyzice, která nahlíží na hmotu jako na dynamickou. A aby zvýraznil podivná dilemata, která pro nás tato zvrácená móda představuje, končí každou kapitolu několika velmi zajímavými „otázkami pro materialisty“, jako například „Byli jste naprogramováni věřit v materialismus?“, „Pokud příroda nemá žádný účel, jak můžete mít účel vy sami?“, „Jak si vysvětlujete placebo reakci?“ atd. Zkrátka ukazuje, jak se předpoklady za dnešními módními návyky staly nepoužitelnými. Titul knihy poukazuje na současnou oblíbenou důvěru v některé ustálené předpoklady – velebení moderní vědy ne jako živé a neustále se měnící „dílny“, jakou ve skutečnosti je, ale jako konečné, neomylné orákulum kázající surový druh materialismu.

Ve snaze o změnu však potřebuje navrhnout alternativní předpoklady. Avšak řemeslo vytváření paradigmat má chronické potíže. Sotva se naši předkové přestali spoléhat na známé astrologické vzorce, zvykli si na mechanické jevy – nejprve byli fascinováni tikotem hodinového stroje a později neustálým bzučením počítačů, takže si nakonec byli jisti, že se jim dostává stále nových vědomostí. Stejně tak když nám dnes někdo řekne, že myš je „stroj zaměřený na přežití“, nebo že „byla naprogramována chovat se tak, jak se chová“, myslíme si, že se nám dostalo vhodného vysvětlení, i když ve skutečnosti nám byla nabídnuta pouze další z nápaditých vizí, ze kterých si lze zvolit – „můžete se na to zkusit podívat takhle“.

Jedná se jistě o správný způsob, jak se vypořádat s novými podněty – ne jako soupeřící teorie bojující s těmi současnými, ale jako další úhly pohledu, ukazatele na cestě za rozsáhlejšími aspekty pravdy. Sheldrakeův návrh, abychom všichni nahlíželi na přírodní zákonitosti jako na zvyky, spíše než jako na zákony, není jen nahodilou fantazií. Je to nová analogie, která má za cíl napravit to, co považuje za chronicky přehnanou pravidelnost v současné vědě. Znázorňuje, jak pečlivě jsou vědecké konvence navrženy tak, aby zarovnaly údaje či zakryly velké rozdíly zprůměrováním mnoha výsledků, a jak snadno vědci běžně uznávají nové výsledky, které se hodí jejich koncepci věčných zákonů.

Poukazuje na to, že analogie mezi přírodními zákonitostmi a zvyky ve skutečnosti není novinkou. Několik významných, nezanedbatelných myslitelů – C. S. Peirce, Nietzsche, William James, A. N. Whitehead – již s tímto návrhem přišli, protože rozeznali ten obrovský rozdíl mezi druhem pravidelnosti, který lze nalézt u živých bytostí a druhem, který se očekává u hodin nebo atomu vápníku.

Bez ohledu na to, zda nás zajímají i další Sheldrakeovy spekulace na téma, jako je morfická rezonance, jeho trvání na potřebě hledání možných širších způsobů myšlení musíme dát za pravdu. Poslední dobou ji aplikoval i v oblastech, které by k němu mohly přilákat ještě širší veřejnost. Zabýval se dvěma formami vnímání, o kterých mnoho lidí tvrdí, že existují, ale mechanisté je považují za nemožné: pocit člověka, že ho někdo cizí za ním sleduje a schopnost zvířat – psů, řekněme – předvídat návrat jejich pána. Jsou tyto věci opravdu možné?

Sheldrake se ke svému výzkumu staví věcně. Lidé a zvířata, zdá se, takto jednají docela často a někteří jsou v tom obvykle mnohem lepší než jiní, což nás asi nepřekvapí. Jednoduše dochází k závěru, že o těchto věcech musíme daleko víc přemýšlet.

Od ortodoxních mechanistů by se očekávalo, že řeknou, co je podle nich na tomto výzkumu špatně. Ve skutečnosti nejenže jej vědci většinou ignorují, ale co je zajímavé, dva zastánci vědecké nestrannosti Lewis Wolpert a Richard Dawkins, kteří se zavázali o tomto promluvit, se údajně odmítli na důkazy podívat (jak se píše na dvou stránkách v této knize). Mohlo by se tedy jednat o dobrý příklad toho, co Sheldrake myslí názvem „science delusion“ (vědecký klam).

zdrojový článek: www.theguardian.com

překlad: Siw