Prvek iluze: Kolik váží jeden kilogram?

Odpovědí je totiž onen bod C, přičemž bodem B je dohoda, že zvolíme jistý prototyp, který bude daný kilogram určovat. A sice, že jeden kilogram bude odpovídat přibližně hmotnosti litru vody. Definice kilogramu je tedy závislá na této dohodě, ba co více, je závislá na neměnnosti této dohody.

Jenže co pevně daný osud nechtěl, prototyp kilogramu v podobě válce o výšce i průměru 39 milimetrů vyrobený ze slitiny 90% platiny a 10% iridia uloženého u Mezinárodního úřadu pro míry a váhy v Sèvres ve Francii za posledních sto let z nejasných příčin ztratil 50 mikrogramů.

To samozřejmě zastánce teorie neměnnosti přírody mate natolik, že chtějí přijmout definici fyzikální. Hlasováním samozřejmě. A pokud původní dohodu o kilogramu na některé z budoucích Všeobecných konferencí pro váhy a míry změní na fyzikální veličinu, opět se tak stane podle dohody. A k tomu ještě za dosažení relativní nejistoty měření asi 1×10^-8. Stále vám ještě otázka „kolik váží jeden kilogram“ připadá absurdní?

Iluze je tedy dána její relativitou, na které se musíme dohodnout, abychom si ji pak přestali uvědomovat. A tak je to v podstatě se vším. Neřídíme se absolutními hodnotami, ale pouze relativními. Což jsou v podstatě zvyky a tradice. Abychom si realitu ještě více zakřivili, každý máme jiný přístup ke zvykům a tradicím. Zatímco většina z nás požaduje jejich neměnnost, menší část naopak změny vítá. A to je i důvodem, proč většina nemá nikdy pravdu, protože odmítá sledovat, že náš svět se vyvíjí a nezůstává stejný, zatímco ona většina se nemění.

Jedinou absolutní konstantou je číslo 1. Nemůžeme k němu dát žádný přívlastek, nelze jej rozdělit. Jakékoliv pokusy dělení jednoho/jedné/jednou/jedním je tak stále jen dohodou pro tento fyzický svět.

Jakmile proto pochopíme, že Jedno je úplně vše, přestanou pro nás platit fyzikální zákony ve smyslu bazírováním na nich. Pochopíme, co je za tímto světem.

Co je za tímto světem?

Tato otázka je záludná především v jednom ohledu. Nelze na ni odpovědět jednoznačně, protože podstatou tohoto světa je jeho mnohoznačnost, tedy mnohovrstevnatost. Pokud bychom mermomocí chtěli odpovědět jednoznačně, logicky se tak dotkneme pouze jedné vrstvy.

Abychom byli schopni uvažovat multidimenzionálně, musíme se naučit nejdříve měnit frekvenci svého vědomí podle toho, s jakým druhem vědomí komunikujeme. Jakmile se toto naučíme, objeví se před námi zcela nový svět, mnohem barevnější než předchozí. Bude to stále ten stejný jako předtím, ale my jej budeme vnímat jinak, protože když se změní pozorovatel, změní se i pozorovaný subjekt, jak nám říká základní postulát kvantové fyziky.

Takže příroda, stromy, zvířata i lidé budou stále přírodou, stromy, zvířaty či lidmi, ale budou pro nás jiné.

V tom je podstata změny vědomí, které se přetranformuje do vyšší dimenze, kde bude nově přebývat, což má zároveň odvrácenou stranu v tom, že nám lidé, jejichž frekvence vědomí je ukotvena do dimenze nižší, nebudou rozumět. Malá část se pokusí, většina nás ale odsoudí jako blázny, stejně jako to ve své době učinila s křesťanstvím, aby jej pak za tři sta let přijala, aniž by vnitřně chápala, co je podstatou tohoto učení, tím spíše, když bylo nespočetněkrát zkresleno a překrouceno pro účely ovládání, nikoliv povznesení vědomí.

Je to neměnný základ většiny lidstva, která když něčemu nerozumí, odmítne to, protože džungle, z níž pocházíme, má své zákony, které se nemění.

Dokud celé lidstvo do posledního jedince či jedinkyně neopustí základní zákon džungle, který říká „oko za oko, zub za zub“, nikdy se jako celek nepřerodí na vyšší úroveň a tudíž jakýkoliv oficiální kontakt s vyspělejšími mimozemskými civilizacemi je vyloučen. Odmítli bychom je, protože by nám připadali příliš jiní, pro nás nepochopitelní.

A to je důvodem, proč mimozemské civilizace volí snazší cestu pro kontakt s námi. Jejich zástupci se rodí jako jedni z nás.

Pro ně to ovšem není jednoduché, i když si uvědomí, že nejsou odsud, stále totiž budou i lidmi. Se všemi pro a proti. Obětují svou původní poutnickou čistou, aby nás obohatili, stejně jako avataři, souhrnně známý jako postava Ježíše Krista.

Podle badatelů nového paradigmatu jedna historická postava Ježíše Krista, tak jak ji známe z bible, ve skutečnosti nikdy neexistovala, protože by to bylo nepřípustné ovlivňování. Biblický příběh Ježíše Krista, stejně jako mnoho mytologických postav z dřívějška, byl stejně jako v případě kilogramu výsledkem dohody, která měla jediný cíl. Snazší způsob kontroly populace, která by se jinak dle zákona džungle pozabíjela, čemuž měl vyšší duchovní prvek zabránit.

Jenže zákon džungle je tak v lidstvu zakořeněn, že vyšší duchovní prvek použilo jako záminku pro křižácké tažení.

Je to zkrátka podstata naší omezenosti, spočívající v posuzování naší vlastní reality jako jediné přípustné.

Přesto náboženství jako civilizace potřebujeme. Slouží jako nutné nárazníky bez ohledu na skutečnost, jaké rozpory mohou mezi nimi být. Mají jeden společný prvek – boha, který stojí nad námi všemi, tedy jako vyšší moc, která přesahuje naše domýšlivé ego, že ono je tím bohem.

Tento systém víry, jakkoliv je sebedestruktivní, je ovšem nutným stádiem na cestě k osvícení. Nelze jej obejít, protože teprve ve chvíli uvědomění si vlastního egoismu, tedy závislosti na egu, nám bude umožněno napojit se do jednoty. Tedy do univerzální mysli, která nás všechny spojuje uvědoměním si, že všichni jsme Jedno. Tedy absolutno, nikoliv relativno.

Jelikož přestaneme soudit, přestaneme také soutěžit a tedy i poměřovat.

gcat