Ke vzniku nového viru přispíváme všichni, nejen Čína

Když jsem vystresovaná, vyraší mi na vnitřní části pravé paže nepříjemný ekzém. Lékař mi na něj předepíše nějakou mast. Ale já dobře vím, že když se ho chci zbavit nadobro, musím vyřešit jeho pravou příčinu.

Možná se divíte, proč tohle píšu, ale dovolte mi to vysvětlit. Virus Sars-CoV-2, způsobující celosvětové strádání, bychom neměli nazývat “čínským virem”. Ze stejného důvodu, pro který nemůžu obviňovat exém na své pravé paži: sice se v tom místě projevila povrchová slabina, ale příčina je jinde.

Všechny dosud shromážděné důkazy naznačují, že notoricky známé čínské “mokré trhy” – místa, kde se prodávají živá i mrtvá zvířata určená k jídlu – jsou pro koronaviry příležitostí ke snadnému přeskoku ze zvířat na lidi. Tak tomu bylo v případě viru Sars-CoV-2 v letech 2002-3. Ten se podařilo zvládnout dřív, než rozpoutal pandemii – a děje se to znovu, tentokrát je na scéně jeho blízký příbuzný, virus Sars-CoV-2.

Proč k tomu dochází?

Abychom však pochopili, proč se vznik podobných zoonóz – lidských infekcí zvířecího původu – v posledních desetiletích tolik urychlil, musíme porozumět silám, jež nám tyto viry staví do cesty. Jsou to síly ekonomické a politické. Týkají se vzestupu koncernů průmyslového hospodářství v Číně a z toho plynoucí marginalizace milionů malých farmářů.

Aby tito farmáři přežili, musí se přeorientovat na produkci exotičtějších druhů. Tedy zvířat, která se dříve jedla jen kvůli přežití. Velké podniky však navíc zabírají nejlepší půdu a vytlačují tak farmáře i z jejich domovů. Ti se tak museli přesunout blíže k zónám, na nichž nelze hospodařit. Například k lesům, v nichž žijí netopýři – živoucí semeniště koronavirů. Hvězdy nám nepřály a nasměrovaly viry netopýrů skrze savčí prostředníky – například luskouny – k nám, lidem.

Když teď budu chvíli ďáblovým advokátem, může být i tak problém stále pokládán za čistě čínský. Není to však pravda ze dvou důvodů. Za prvé od otevření Číny už není její zemědělství výhradně v jejím vlastnictví. Čína je významným příjemcem přímých zahraničních investic. A za druhé, jak nedávno v časopise New England Journal of Medicine poznamenal David Morens, americký odborník na pandemie a jeho kolegové, sledujeme podobné drama v mnohem delším časovém horizontu u chřipky. Tedy nemoci, která způsobila v historii lidstva více pandemií, než kterákoliv jiná choroba.

Mnohé chřipkové viry pocházejí od zvířat

Chřipkové viry, jež napadají zvířata včetně drůbeže a prasat, přecházely na lidi od doby, kdy jsme tato zvířata před tisíci lety zdomestikovali. Průmyslové farmy, z nichž dnes pochází naše jídlo, však vystupňovaly virulenci těchto chřipkových virů ještě před jejich přenosem na lidi. Toto vystupňování dalo vzniknout poslední pandemii chřipky v roce 2009. Zaznamenáváme jej mnohem více v Evropě, Austrálii a ve Spojených státech, než v chudých rozvojových ekonomikách.

První případy pandemie byly zaznamenány v Kalifornii, ale nikdo nemoci neříkal kalifornská chřipka. A je to tak správně i kdyby jediným důvodem měl být fakt, že americké farmy také nevlastní pouze Američané. Investovala do nich mimo jiné také Čína.

Podmínky, v nichž vznikají nové zoonózy však nevytváří pouze potravinářský průmysl. Přispívá k nim i těžba dřeva, nerostného bohatství, stavba silnic a překotná urbanizace. Příjmy z těchto aktivit jsou také mezinárodní. “Stvořili jsme lidmi ovládaný globální ekosystém, jenž slouží jako platforma pro vznik a přenos zvířecích virů,” píše Morens a další.

Výsledné nemoci nejdříve postihují lokalitu svého vzniku, jak lze vytušit z jejich názvů – jako například Ebola, Zika nebo Bolivijská krvácivá horečka, avšak ironií zůstává, že některé z nich se rozšíří celosvětově – třeba HIV a Covid-19. Není snadné nespatřovat v tom krutou odplatu přírody.

Název nemoci nesmí být diskriminační

V roce 2015 vydala Světová zdravotnická organizace zásady pojmenovávání nemocí, podle kterých by názvy nemocí neměly odrážet konkrétní lidské skupiny, místa, zvířata nebo jídla. U názvů, jež se těchto směrnic nedrží, se časem ukáže, že byly zavádějící, avšak v mezidobě již dojde k újmě. Nemoc AIDS nejprve nesla název GRID (Gay-related immune deficiency – imunodeficience homosexuálů) a stigmatizovala komunitu gayů, čímž blokovala výzkum vlivu nemoci na ostatní skupiny.

Když prezident Trump nazývá Sars-CoV-2 “čínským virem”, také to není ku prospěchu. Ve chvíli, kdy hlavní centra infekce Covid-19 jsou mimo Čínu a Američané i Evropané by si měli vzít z Číňanů cenné ponaučení, Trump si vyměňuje urážky s čínskými politiky, kteří jej obviňují z rasismu a naznačují, že virus do Číny přivezla americká armáda. 

Takové vzájemné napadání Trumpovi vyhovuje, protože odvádí pozornost od jeho neschopnosti zvládnout epidemii v USA, avšak my ostatní z toho prospěch nemáme.

Vina globalizovaného průmyslu

Neznamená to, že by Čína neměla nést zodpovědnost za svá pochybení. Američané vědí, kde jsou jejich slabá místa – patří k nim zemědělské veletrhy, kde prasata přicházejí do styku s lidmi. Veletrhy jsou proto pod přísným dohledem. Američtí odborníci na infekční choroby dokážou zjistit virus kolující ve skupině prasat a vyvinout proti němu vakcínu v průběhu několika hodin.

I Číňané se v tom poslední dobou zlepšili. V současnosti například očkují svá kuřata proti nebezpečnému chřipkovému viru H7N9, který se na lidi poprvé přenesl v roce 2013. Avšak téměř 20 let poté, co Sars-CoV zamořil mokrý trh, jsou tato místa nejspíš stále náchylná.

Kontrola tohoto živočišně-lidského rozhraní je zjevně důležitá, ale neměla by zastínit větší problém, kterým je globalizovaný průmysl. Ekonomové k popisu využívání sdílení zdrojů – například společných pastvin – které hatí jedinci kvůli vlastnímu zájmu, používají termín “tragédie občiny”.

Za stejný případ se považuje i klimatická krize, avšak geograf Univerzity Britské Kolumbie Luke Bergmann a jeho kolegové zdůraznili, že to není zcela přesné. V případě zmíněných průmyslových odvětví by bylo přesnější říci, že z rozhodování o této občině vyloučili takřka 8 miliard lidí, kteří jsou na ní závislí. Přesto neseme důsledky jejich průmyslového zneužívání v podobě pandemické choroby.

Jako jednotlivci na tom neseme svůj podíl viny – tím, jaké jídlo nakupujeme a obecně jaký volíme životní styl. Na této planetě nás žije mnoho a naše existence je velmi nákladná. Začíná však být čím dál jasnější, že tato průmyslová odvětví se od volby zákazníka odloučila, neboť ji spíše řídí, než aby na ni odpovídala.

Je načase, abychom se vrátili k občinám – měli bychom tedy raději volit politiky, kteří povedou tato průmyslová odvětví k zodpovědnosti, než takové, kteří budou jejich vinu odklánět. Potřebujeme vůdce, kteří chápou, že koronavirus se musí léčit nejen lokálně, ale také systémově. (zdroj: theguardian.com)