Předchozí část.

I když má tento úpadek společnosti i další příčiny, byť „vláda“ je de facto scenáristou a choreografem, je nutné pochopit, jakou roli zde arogance hraje – není pasivní, nejedná se ani o pouhou výstřednost a už vůbec by neměla být považována za neškodnou. Její schopnost mást a mlžit nám říká, že je to tvář zla, kterou je nutno brát vážně.

Někdo si možná může myslet, že účinky arogance trochu zveličuji, ale vzhledem k tomu, že je arogance duševně zakotvená, a proto „niterní záležitostí“, není její skutečný vliv plně doceněn. Problém přenesený do oblasti metafyziky výrazně ztěžuje jeho objasnění. Koneckonců mluvíme o chování, vystupování – něčem co není hmatatelné. Kdybychom se na to podívali analogicky, lze si aroganci představit jako opak pokory. To je už snadnější, že ano? To proto, že to tak vrozeně cítíme. Nemělo by být žádným tajemstvím, proč je libost a nelibost naší neodmyslitelnou součástí. Slouží vyššímu účelu.

Přestože „zodpovědní“ arogantní lidé by neukradli pár drobných, nepřepadli starou paní ani nespáchali žádný podobný zločin, existuje spojitost mezi arogancí a poctivostí. Možná že většina zlodějů není otevřeně arogantní, jejich postoj však arogantní je. Zloděj žije ve víře, že si zaslouží majetek druhých. Taková víra bezpochyby vyžaduje dávku arogance. Tento „typ“ není na první pohled zřetelný, a jde tedy o další masku arogance.

Existuje také maska „kolaborantská“. Jako součást systému citují média a akademická obce pouze „částečné příčiny“ místo důležitých, zásadních příčin. To vede k „částečným pravdám“, a ty mají za následek odcizení. Nikdo nepřizná, že ve válce ve Vietnamu a Iráku šlo o arogantní dravost, která se mylně domnívala, že přechytračí prostý lid. Porážka „úmyslů“ je nevyhnutelná, protože povrchní (vnucené) úmysly nemají dlouhého trvání. Nelze sjednotit jinak nejednotné vůle.

Samozřejmě že částečně jsou na vině i školy psychologie (učitelé) a jejich nepodložená dogmata soupeřící s těmi středověkými.

Pro srovnání bychom se mohli pokusit představit si klasický příklad arogance, ale takový nejspíš neexistuje. Lze ji vyjádřit různými způsoby a něčí dominantní chování a/nebo schopnosti jsou tím, co často přitahuje pozornost, což způsobí, že tito lidé mohou přehlédnout svou aroganci. Mohli bychom si ji také splést s tvrdostí. Nebo bychom se mohli domnívat, že jde pouze o ješitnost nebo vyzývavost. Protože je však nedokážeme lépe popsat, vnímáme mezi všemi těmito vlastnostmi jen titěrné rozdíly, přitom ve skutečnosti jsou odlišnosti zcela zásadní.

Co ještě ztěžuje celou záležitost, ačkoliv nám to unikalo pozornosti do chvíle, než tuto skutečnost nedávno zmínil jeden čtenář, je fakt, že různé kultury nahlížejí na aroganci jinak. Citoval například Francouze. Nejspíše tomu tak skutečně je a v tomto případě se není čemu divit. Francouzština je výjimečně kreativní a známá pro své deskriptivní schopnosti – například pro slovo „déjà vu“ neexistuje v jiných jazycích ekvivalent.

Zmínil také zajímavý citát: "jde o aroganci, pouze pokud se mýlíš" (anonym). Možná za některých okolností platí, avšak pokud je tomu skutečně v obecné rovině tak, pak pronést něco chybného by spíše představovalo „nevinnou stránku“ arogance. Pokud je to pravda, pak by to znamenalo, že arogance má jakési stupně či odstíny. Možná bychom to však mohli nazývat „nezamýšlenou“ arogancí, vzhledem k tomu, že člověk se jistě nemýlí účelně. Protože však mít pravdu nijak neovlivňuje chování, zdá se, že tento anonymní citát nemá opodstatnění.

I když je přesný popis nemožný a názory nepřináší řešení, budeme teď alespoň schopni aroganci rozeznat.

Přestože jsou nám známy důvody, proč se někteří lidé ocitli na scestí (např. v důsledku špatné výchovy), hlavní důvod a modus operandi je stále zahalen mlhou metafyziky. Ani náboženství, která vše špatné svádí na zlé duchy, to nedokáží objasnit. A i když není jejich přístup špatný, taková vágnost nijak nepomáhá tento hlavní důvod odhalit a předložit ve „stravitelné“ podobě. Ani věda zde nedokáže pomoci. Koneckonců, věda odmítá uznat existenci zla nebo dokonce „života“, proto jsou její závěry nestravitelné.

Přestože nás ještě čeká hodně práce v odhalování všech tváří zla, doufám, že tato snaha „rozkrýt“ aroganci vrhla na celý problém nové světlo. (zdroj: matrixbookstore.biz)

Konec.

A.O. Kime