V hospodě mu nechutná. Pivo si raději vaří sám

„Pracoval jsem tehdy jako řidič. Když jsem poprvé koukal na plechovky s pivními koncentráty, nevěřil jsem, že se z toho dá udělat dobré pivo. Byl jsem prostě jako všichni ostatní, pro které existoval Radegast a nic víc,“ vzpomíná Tyč na své první setkání s domácím vařením.

Když mu ale jeho šéf po čase přinesl ochutnat své vlastní pivní vzorky, pochopil, že to s kupovaným pivem nemá nic společného. Tak si hned pořídil první kvasnou nádobu a šel do toho. „Chytlo mne to. Dneska už mám čtyři nádoby,“ směje se Tyč. Jeho žena marně doufala, že ho to brzy přejde, ale marně. Naopak přesvědčil k domovarnictví mnoho svých kamarádů, za což mu jejich manželky zrovna nepoděkovaly. „Náhodou pořád lepší než aby seděli v hospodě a hráli automaty. Chlap, který nemá koníček, není chlap. Každý musí mít nějaký úlet,“ směje se Tyč, podle něhož domácí vaření piva je především o kvalitě. „Neušetříte,“ podotýká.

Paradoxně dnes se jeho hobby stalo i jeho povoláním. Prodává totiž potřeby pro domovarníky v jedné havířovské pivotéce, která patří pod stejného zaměstnavatele. „Mám tady klid. A mohu radit začátečníkům, jak na to,“ říká Tyč, který nemá v prodejně nouzi o netradiční příhody. Třeba když se ho zákazníci ptali, zda se dají nálepky z plechovek pivních koncentrátů ztrhnout. „Když jsem se zeptal proč, tak mi řekli, že jezdí pracovat na stavbu do Dubaje, kde je alkohol jako v muslimské zemi zakázaný. A že si to tam dělají na hotelovém pokoji,“ vypráví Tyč s úsměvem.

Největší poctou pro něj bylo, když s přáteli po ochutnávce jeho vlastních piv šli do hospody. „Měli tam desítku. Prohlásili, že je to voda, a že jdeme na to moje. A o tom to je. Drtivá většina lidí nejdřív nad domácím pivem ohrnuje nos, ale pak, když ochutnají, jsou hodně překvapení,“ uzavírá Tyč.

amber