Koukáme spíše na cestu, protože stoupání je opravdu velmi táhlé. Bez zastávky. Po půl hodině si začínám uvědomovat, že trasa, kterou obyčejně absolvujeme opačným směrem, se mi nikdy nejevila takto šikmá. „Ale co, když jde člověk z kopce, tak to mnohdy nevnímá, protože se valí rovnou dolů,“ zní mi v hlavě vysvětlující hlas a já veškeré pochybnosti házím stranou.

Prostě se zcela ponořím do razantní chůze a přestávám vnímat okolí. Až do momentu, kdy se na horizontu objeví částečně odlesněný kopec a na něm…

Známá dominanta – televizní vysílač. „Ale ne, to není poprvé, co jsem sem nechtěl jít a stejně mne nohy na tuto turisticky profláklou horu opět přivedly. Nu což, když už tu jsme, dojdeme až nahoru,“ řekl jsem si v duchu a šli jsme dál. Poslední stoupání na Lysou horu vždy stojí za to, ale dobrý. Koukám, že se místní „Václavák“ nějak vylidnil. Zapnu mobil a za chvíli je mi to jasné – sedm hodin! To mám ale co dělat!

Koupím si birell za 37 korun po krátké debatě s obsluhující dívkou, zda nemají nějaké vegetariánské jídlo. S ostentativně projeveným úšklebkem, co jsem to za exota, se dovídám, že nikoliv. Přestože celkem dost znatelně očekává tříkorunové spropitné z výdavku do padesátikoruny, nedostane nic a nechám si vydat do koruny. Následuje další nejapný pohled, který jsem vnímal, přestože jsem se na ni nedíval. By mi nevadila ani ta vysokohorská přirážka, jako spíše její grimasy, které s příjemnou obsluhou společného neměly zhola nic.

Raději se klidím ven, vypiji své nealko a pádíme dál směrem na Visalaje. Kousek od Vyšních Mohelnic potkám pár, který si na velké mýtině se zájmem prohlíží protilehlou chatu, jak se v ní svítí. „Vypadá jako perníková chaloupka, že?“ utrousím nechtěně, jak procházím kolem nich. Smích na obou stranách. Ale ten mne vzápětí brzy přešel. Začíná krapat. Nikoliv intenzivně, ale vytrvale. Naštěstí to brzy přechází.

V devět dorážím na Visalaje. V místní hospodě ubytování neposkytují. Ve vedlejším hotelu z dob socialismu se mi za nocleh 710 korun pro jednu osobu dávat nechce. „Zkusím to na Sulově,“ motivuji se do dalšího pochodu přes Bílý kříž. Deset minut po půl desáté dorážím na Sulov, který ovšem vypadá velmi zavřeně až na partičku notně rozjařených mužů, sedících venku. „Už vám nenalijou,“ bujaře na mne hulákají a nabízejí mi nocleh s nimi v nějaké chatě, od které sice dostali klíče, ale vůbec netuší, kde je. S díky odmítám. „Však máte kalimatku, pršet nebude, tak to je v pohodě, ne?“ bohorovně ke mne pronáší jeden z mužů a já pro jistotu zapínám mobil s jednou čárkou, abych upozornil svého otce, aby nezamykal na noc chatu, že přijdu asi v jednu. Smělý plán.

Jdeme po hřebeni, pomalu se stmívá, ale na cestu je krásně vidět. Jelikož jsem s noční procházkou nepočítal, nevzal jsem si čelovku. Nevadí, začaly svítit hvězdy, takže světlá kamenitá cesta se ve tmě poměrně dobře vyjímala. Až do okamžiku, kdy jsme se dostali do míst, kde je problém se zorientovat ve dne, natožpak pak v noci. Z malé pěšiny jsme se měli dostat širokou lesní cestu. Měli. Brzy jsme se prodírali houštinami, až nebylo kam jít dál. Všude tma. Naprostá. Holeně rozdrápané do krve. Bebi to taky už moc nebaví, protože skrze houštiny se jí velmi špatně jde. Z dálky slyším pomalu, ale jistě přicházející bouři. Mám toho všeho dost, sedám na zem, roztáhnu nepromokavou deku. Končím, počkáme, až se ráno rozední a pak půjdeme dál. Bebi nechce na deku a naopak si vyhrává svůj pelíšek. Je to zkrátka lesní holka.

Začíná poprchávat. Zvedám proto deku nad nás, aby nás kryla před deštěm. Přitáhnu Bebi k sobě, zahříváme se navzájem. Zkouším usnout, ale nejde to, protože:

1. do zad mne tlačí kořeny

2. začíná se blýskat a hřmít čím dá blíže

Brzy je bouře přímo nad námi. Jeden z blesků musel udeřit asi padesát metrů od nás. Jsme v klidu, nejsme totiž pod vysokými stromy, takže ať si hřmí. Začíná lít. Původně nepromokavá deka brzy odhalí výrobce ze lži, protože do několika sekund jsme mokří skrz na skrz. Začíná být zima. Klepeme kosu, i když žádná neposekaná louka v dohledu není. Pokračuje dunění jako u Verdunu, další blesk zasáhne zřejmě vrchol kopce někde kousek od nás. Tedy si to myslím, protože kromě osvětlené oblohy, když zahřmí, není vidět lautr nic.

Přestává pršet. Třepání chladem mne přestává bavit. Zapínám mobil s poslední čárkou a svítím si na cestu, i když netuším, kde vůbec jsme a kudy jít na lesní cestu. Bereme promočenou deku, batoh a prodíráme se mlázím. S každým pokáceným kmenem, který nechali ležet na zemi lesáci nebo vichřice, zaúpím, protože se mi větve zaříznou do rozedraných holení. Mobil umírá. Možná od vlhka. Zkouším určit směr. Kde bude méně stromů, tam by mohla být ona vytoužená lesní cesta. Kutálíme se z kopce, cítím, jak mi teče z nohou krev. Ještě štěstí, že přestává pršet. Ba co více, vyjasňuje se a pomalu jdou vidět hvězdy.

„Heureka!“ zvolám nahlas v jinak naprosté pustině, jelikož dlouhý příčný stín, nad kterým nebyly žádné stromy, musí být jistojistě cesta! Poslední příkop. Skočím. Bohužel plný vody. Neva, hlavně, že jsme na cestě.

Sláva. Sice ještě máme nutný kus před sebou, ale víme, kde se nacházíme. Kouknu na oblohu a zírám. Tolik hvězd jsem již dlouho neviděl. Uprostřed jasně zřetelná Mléčná dráha. Krása. Odměna za strádání. V dáli na horizontu vidím blýskání. Znovu se podívám na galaxii. Poněkud mne matou podivné světélkující objekty, které se pohybují dost nekoordinovaně a mnohem rychleji než letadla. A především mění směr. Ale nic nového, v létě na horách je to zcela běžné.

Ovšem vpravo od mne se jakoby střídavě objevoval a zase mizel záhadný tmavý objekt. Nemohu popsat jeho tvar, protože byl krajně nestálý. Každopádně se pochyboval v nižších vrstvách atmosféry. Musel jsem si vyčistit brýle od kapek, ale i poté stále na obloze byl. Hm, divné, jakoby objekt z odstupu pozoroval bouři, ale samozřejmě to mohl být pouze můj dojem.

Postupně, jak jsem šel dál po cestě, tak objekt zmizel. Že by halucinace?

Brzy ve tmě nacházím odbočku na Kyčmol. Cesta se opět vine lesem, což není vůbec dobrý, protože v něm není nic vidět. Zkouším opět zapnout mobil (signál tam samo nikde není) a ten se k mému překvapení chytá. Jdeme pomalu, protože téměř neznatelná pěšina se šine zprudka dolů.

Párkrát taky dopadnu na zadek, ale vždy tak nějak šetrně. Naprostá tma. Najednou slyším hlasy. Několik. Mužské i ženské. Stojím a snažím se identifikovat směr, odkud přicházejí. Nedaří se mi to, protože vždy rychle utichají. Divné. V okolí žádné chaty. Leda tak stejní blázni, jak jsme my dva – já a Bebi. Ale ta mluvit neumí.

To se opakuje několikrát. Vždy se stejným výsledkem – hlasy zmizí.

Čeká nás poslední těžký úsek, než dojdeme na asfaltku. Prudký sešup z kopce, 70-ti stupňové klesání hrubě kamenitou cestou směrem k potoku, který se podle zvuku po bouřce jevil hodně rozvodněný. Pár zadkopádů bylo nevyhnutelných, ale vždy se obešly bez zranění. Nakonec potok. V klidu, brod byl přebroditelný.

Pak už jen pár bažin a byli jsme na lesní asfaltové cestě, která se stáčí k hotelu Kyčmol. Tma jako v pytli. Jelikož jdeme po pevném povrchu, místo pod nohy se dívám před sebe. Do tmy. Jenže v té tmě něco je!!!

Asi půl metru přede mnou se začaly střídat obrazy nejrůznějších lesních víl, démonů či jiných podivných bytostí, které by mne ani ve snu nenapadlo si nikdy představit. Přesto jsem je viděl a poměrně dost jasně vykreslené. Odkud se to v mé fantazii vzalo? Nebo to není fantazie? Jsou skuteční a já jsem se dostal do zvláštního stavu vědomí, kdy se střetly dva světy, které jinak existují nerušeně vedle sebe a jen v určitých vypjatých okamžicích je můžeme spatřit? Přiznám se, že nemohu vyřknout žádný rezultát. I když mnoho z nás má v tom naprosto jasno. Každý ovšem jinak a nejvíce pak ti, kteří ti nic takového nezažili, ale přesto budou tvrdit, že to je či není možné. Ale co už, stačilo.

Dorážím na Hotel Kyčmol, kde má fungovat 24hodinová recepce. Nikdo v ní ale není. Procházím se vestibulem, jakoby se nechumelilo, volám, zvoním, ale nikde nikdo. Hotel dokonale spí – je půl třetí ráno. Všude kamery, tak nechci nikoho vystrašit a raději se klidím ven, kde se pod lampou převlékám do suchého. Čeká nás ještě 12 kilometrů. Ale již v klidu. Začíná svítat, takže se jde velmi dobře. Zatímco moje nohy se již rozcházejí na všechny strany, Bebi sebou několikrát na vodítku trhne, když ucítí nějakou zvěř. Je to zkrátka nezmar.

V půl páté dorážím na chatu. Padesát kilometrů za námi. Pověsím mokré věci na sušák a padám do postele.

Kolem osmé se probouzím a ještě v polospánku přemýšlím, co všechno z toho, co jsem zažil, bylo skutečné a co jen iluze.

Nebo je vše kolem nás jedna velká iluze, která si z nás občas dělá legraci? Aby nás vyvedla z míry? Otestovala nás? Čemu jsme ochotni ještě věřit a čemu již ne? Kde jsou naše limity vědomí, jejichž překročení je vždy bolestné, proto má většina z nás z toho strach?

Jenže co když je právě náš systém víry, jak funguje tato realita, určující, jak se bude naše vlastní realita odehrávat? Mnoho otázek, málo odpovědí. Ale o tom právě život je. Když dostaneme odpověď na nějakou sžíravou otázku, objeví se hned nová. A my se vydáme hledat další odpověď.

Pokud ne, nemá smysl žít. Smyslem života je totiž hledat. Bez hledání nežijeme. Pouze přežíváme v jakémsi hypnotickém snu, který nemá žádný účel. A přitom se máme snažit hledat. Zdroj. Naši vlastní duši, kterou někdo do našich těl spoutal a nařídil nám, jak máme myslet, jak máme žít, jak máme poslouchat. Jak jinak než slepě. Abychom ale mohli otevřít oči, musíme si nejdříve uvědomit „tmu“, která nás všechny obklopuje. Jedině tak můžeme poznat, co je ve skutečnosti Světlo. A tím je poznání.

amber

---

EPILOG

---

V Beskydech zkolabovali dva turisté, jednoho se nepodařilo zachránit

7. července 2016  8:27

Záchranáři se dozvěděli o vážných zdravotních problémech šedesátiletého muže ve středu krátce před 7:45 díky tísňovému volání z turistické cesty poblíž rekreační oblasti Bílý kříž.

„Podle prvních informací došlo u muže ke kolapsu s bezvědomím. Svědci události do příchodu prvních záchranářů prováděli pod vedením pracovníků tísňové linky laickou resuscitaci. Na místo události vyrazila také posádka rychlé zdravotnické pomoci ze stanoviště v Nošovicích a kvůli nepřístupnému terénu byla o pomoc požádána také Horská služba,“ popsal mluvčí moravskoslezských záchranářů Ladislav Lang.

Vrtulník vysadil lékaře se záchranářem nedaleko místa zásahu a pilot hledal místo vhodné k přistání.

„Slanění posádky přímo k pacientovi nebylo s ohledem na terénní podmínky možné,“ poznamenal mluvčí. Později se ještě připojila sanitka z Nošovic a také horští záchranáři, kteří se jako jediní díky speciálnímu vozidlu dostali až na místo.

Lékař i záchranáři se snažili muže v bezvědomí oživit pomocí přístrojů i léků. „Nicméně ani přes vynaložené úsilí všech se během devadesáti minut trvající resuscitace muže nepovedlo zachránit. Zasahující lékař byl nucen konstatovat jeho smrt,“ dodal Lang.

Při sestupu z Lysé hory turistu postihl asi infarkt

Po čtrnácté hodině musel vrtulník záchranářů vzlétnout znovu do Beskyd. Tentokrát 68letý muž začal při sestupu z nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd Lysé hory pociťovat zdravotní obtíže provázené dušností.

Vrtulník opět vysadil lékaře blízko místa zásahu, a to poblíž Ostré hory u Malenovic, a pak přistál na letišti v nedalekém Frýdlantu nad Ostravicí.

„Záchranáři po poskytnutí přednemocniční neodkladné péče pacienta přepravili sanitním vozidlem k vrtulníku. S podezřením na akutní infarkt myokardu byl letecky přepraven také do ostravské fakultní nemocnice na oddělení urgentního příjmu,“ řekl mluvčí Lang.

zdroj: http://ostrava.idnes.cz