Brečíte-li u filmů, jste silnější než ostatní

Přiznám se: Brečím u filmů… a knih, hudbu i podcastů. Podle toho, jak jsou na tom moje hormony, si někdy vezmu kapesníky už předem a radši se na film podívám sama. Hodně lidí má posměšné reakce, když mě vidí u filmů v slzách, ale mě to vážně nevadí. Podle mě si lidé, kteří brečí i filmů, vypěstovali na rozdíl od mnoha ostatních lidí empatii.

Monoatomické prvky.
VÝPRODEJ: 50% SLEVA: MACA peruánská BIO 100 g za 75 Kč

Mít empatii vyžaduje speciální typ člověka. Mnoho lidí na světě, ať už jde o narcisty nebo sociopaty, se narodili bez ní a celý život si žijí, aniž by si představili, jaké je to v kůži někoho jiného. A proto vlastně ani nemůžou cítit za ostatní lidi. To se možná hodí, když je člověk třeba prodavač ojetých aut, ale jinak to nemusí být vždy ku prospěchu. Skutečně soucítit se situacemi ostatních vyžaduje sílu, a to hodně síly. Život není lehký a pokud se opravdu dokážete vcítit do pocitů někoho jiného a sdílet s tímto člověkem bolest, něco to o nás vypovídá.

Jsme dost silní na to, abychom se bolesti nepoddali, ale i přesto ji dokážeme vnímat. Jsme dost silní na to, abychom byli byli silní za ostatní. Jsme tak silní, že dokážeme pochopit situaci z pohledu těch druhých, a cítit to co oni. Skutečně soucítit s jiným člověkem, bez ohledu na to, jestli je fiktivní postavou ve filmu, není nic, za co by se člověk měl stydět. Dokazuje to, že máme srdce a tohle srdce se dokáže zlomit i pro ostatní. A i když je zlomené, tak na konci filmu už je zase zpět v jednom kuse.

Dokázat se rychle dát do pořádku je další věc, kterou lidé brečící u filmů mají: dokáží se rychle vzpamatovat a mají dostatek síly a mozku na to, aby dokázali odlišit realitu od fikce. To samozřejmě nemusí být jediným důvodem, proč lidé u filmů brečí. Někdy člověku také začnou téct slzy, protože se nacházel ve stejné situaci jako daná postava. Slzy bolestivých vzpomínek. Často se mi ulevilo, když ve filmu sleduji postavy procházet si tím, čím si člověk sám prošel, protože je to mnohem zdravější způsob, jak nechat volný průběh pocitům, které v sobě člověk držel. Nechápu, jak někdo může pochybovat o síle člověka, který se dokáže postavit něčemu, co mu v minulosti už jednou ublížilo.

Dalším typem jsou slzy, které se člověku spustí, když daný film člověku prostě učaruje svými uměleckými kvalitami. A to není jen pro snoby. V pokročilejších stádiích se tomu říká Stendhalův syndrom a znamená, že vás umělecké dílo tak dojalo, že máte fyzické i emoční symptomy. Osobně se mi to stalo po zhlédnutí filmu Casshern, a musím říct, že to vyžaduje hodně síly, aby se člověk z tohohle stavu skoro fyzické posvátné hrůzy vyprostil.

Pro lidi, které umění často dojímá, může být zhlédnutí opravdu dobrého filmu, poslechu dobrého rádiového pořadu nebo i čtení komiksu formou testu, jestli dokáží udržet vážnou tvář. Taky to může být jako jízda na horské dráze, která vás donutí konfrontovat a přijmout pocity, kterým se většina lidí vyhýbá. A v tom je podle mě neskutečná síla.

Možná to je jiný typ síly, než si lidí pod tímhle slovem hned představí, ale jedná se o důležitý typ emoční síly – empatii. A nelze popřít, že brečet u filmu vyžaduje i jistou ostrost myšlení. Nezvedáme sice stokilová závaží, ale prozkoumáváme své pocity, a to člověku může zvednout náladu více než cokoliv jiného.

zdrojový text: yourtango.com

překlad: Lukáš Kucharczyk

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*