Mám ráda lidi, ale ve skutečnosti jsem introvert

Musím se k něčemu přiznat: nejsem taková, za jakou mě máte. Osobně nejsem tak duchaplná a otevřená jako zde. Jistě, jsem vtipná, dokonce k popukání, ale ne ze začátku. Na začátku budu jen trapně postávat, bavit se o podivných všedních tématech, kvůli kterým se lidé budou cítit nepříjemně. Budu říkat věci bez přemýšlení, nebo jen stát jako němá a smát se jako idiot.

KOTVIČNÍK FORTE 100 tob. extrakt 90% saponinů
VÝPRODEJ: 50% SLEVA: MACA peruánská BIO 100 g za 75 Kč

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji sama sebe. Vím, jak se chovám, uvědomuji si své chyby, ale stále je dělám.

Nejvíc nesnáším společenské události. Nesnáším rozhovory na všední témata a nikdy nevím, s kým bych měla mluvit. Nerada přistupuji k lidem a bavím se s nimi, nikdy jsem se nedokázala jen tak o ničem bavit s těmi, které neznám. Po pravdě jsem si myslela, že je to tím, že nesnáším lidi.

Ne vás, samozřejmě, ale ostatní lidi.

Čím více se toho o sobě dozvídám, tím víc si uvědomuji, že mám lidi ráda, miluji je! Tedy alespoň většinu. Problém není v lidech, ale v tom, že nevyhledávám jejich přítomnost. Raději bych zůstala doma, pod dekou na gauči, bokem od lidí. Mám ráda lidi „v malých dávkách“, ale poté potřebuji dlouhou pauzu.

Jsem introvert a nikdy jsem to o sobě netušila.

Roky jsem o sobě tvrdila, že jsem extrovert. Ráda se bavím, v přítomnosti přátel se cítím dobře a ráda chodím na večírky. Ale nechci tam mluvit s lidmi, které neznám, chci se bavit s mou malou skupinkou přátel a nevšímat si zbytku. Myslela jsem si, že jsem neslušný extrovert.

Ani náhodou, úplný introvert. A chtělo to několik osobnostních testů, než jsem si to konečně dokázala připustit, jako kdyby snad být introvert bylo něco špatného, za co by se měl člověk stydět. Chtěla jsem být tím příjemným, přátelským a laskavým člověkem, který všude chodí a se všemi se baví. Ale už jen při té myšlence mi přeběhnul mráz po zádech. Nemám o to ve skutečnosti zájem, akorát si myslím, že být takový by bylo skvělé. (Když si tak sním o tom, jak jsem senzační, zatímco ležím v posteli a čtu si při pátku pět hodin knihu. Nechce se mi z domu, ani z postele, ale kdybych to udělala, to byste koukali, jak bych to na tom večírku pořádně roztočila.) 

Zjištění, že jsem introvert, bylo do jisté míry osvobozující. Nemusím už přemýšlet nad tím, jestli se mnou něco není v pořádku, když nechci jít ven tři večery za sebou. Když toužím po klidném večeru doma jen s mou malou rodinou a přítulným pejskem. Když po tom vlastně toužím skoro každý večer.

Dobře, tak každý večer.

Ráda jsem doma a vařím večeři (nebo objednám pizzu, přiznejme si), dělám pořádek v šatníku nebo usínám u dobré knihy. Ráda sedím v pracovně poté, co holky usnou, a hodiny píši. Jsem ráda, že se manžel chce celou noc dívat na televizi, takže si můžu dělat, po čem moje srdíčko touží. (Víte, po čem nejvíc toužím? Procházet se jen tak po domě, dělat různé věci, aniž bych nad tím přemýšlela – uklidňuje mě to.)

Jednu chvíli jsem si myslela, že chtít tyto věci je hloupé. Možná je to věkem, že si připadám spokojenější sama se sebou a s tím, kým jsem – introvertem, který má raději pár blízkých přátel, než milion rádoby přátel. Člověkem, který získává energii z toho, že je sám sebou.

To je však těžké, když máte dvě malé dcery, které neustále chtějí svou mámu. Je to těžké, když každý den učím středoškoláky, kteří neustále volají mé jméno, zvedají ruce a ptají se na další otázky. A je to těžké, protože život je rušný, váš život je rušný a můj život taky.

Ale teď, když už vím, kdo jsem, mě upřednostnění mých potřeb povzbuzuje a inspiruje tak, jak jsem to ještě nezažila. Takže zde hrdě prohlašuji, že jsem introvert a jsem ráda sama sebou.

Uf, ani nevíte, jak se mi ulevilo.

Mary E. Graham

zdrojový článek: www.huffingtonpost.com

překlad: Siw

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*